ECLI:CZ:US:2014:1.US.1596.13.1
sp. zn. I. ÚS 1596/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zorana Samsy, zastoupeného Mgr. Ing. Radovanem Kavkou, advokátem se sídlem Tylova 123/4, České Budějovice, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2013, č. j. 32 Cdo 612/2012-256, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. 12 Cmo 129/2011-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva zaručujícího každému domáhat se svých práv stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Ústavní stížností napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně (který stěžovateli jakožto žalobci v plném rozsahu vyhověl) tak, že zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 5 000 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Uvedená částka představovala smluvní pokutu, která měla být sjednána v dodatku č. 1 ke smlouvě o sdružení pro případ porušení jakékoli smluvní povinnosti ze strany účastníků sdružení. Odvolací soud dovodil odlišně od soudu prvního stupně, že na listinách Dodatek č. 1 ze dne 20. 8. 2003 a Zápis ze schůze sdružení ze dne 16. 7. 2003 není vyjádřena vůle žalovaného k dohodě o uvedených údajích. Tyto listiny považuje za nepravdivé, v důsledku čehož stěžovatel (žalobce) neprokázal existenci právního důvodu, na jehož základě se v řízení domáhá zaplacení smluvní pokuty.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že se v rozsahu měnícího výroku ve věci samé zamítá (výrok I). a ve zbývajícím rozsahu odmítá (výrok II.).
Proti shora uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v postupu odvolacího soudu došlo k vadám v dokazování, rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a rovněž upozorňuje na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Rozhodnutí je pro stěžovatele překvapivé a odůvodnění rozsudku je pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. Obecné soudy se nevypořádaly s argumentací stěžovatele, resp. dostatečně nevyložily, z jakých důvodů neprovedly stěžovatelem navržené důkazy.
V dalším textu ústavní stížnosti rozporuje závěry znalce uvedené ve znaleckém posudku, zejména závěr, že "ruční podpisy žalovaného byly vyhotoveny současně, čímž došlo k protlačení podpisů, neboť při podpisu ležely listiny v uvedeném pořadí na sobě," z čehož pak soud vyvodil mylný závěr, že listiny byly vyhotoveny v jiném časovém období než text na nich uvedený.
Poukazuje též na nesrozumitelnost rozsudku odvolacího soudu, když na určitém místě odůvodnění rozsudku není zřejmé, o kterém účastníkovi řízení soud hovoří. Dále namítá nesrovnalosti v počtu podepsaných čistých papírů žalovaným.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 897/2006 dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Podle Ústavního soudu obecné soudy své právní názory dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, právní závěry mají oporu ve skutkovém stavu a nelze jim ze strany Ústavního soudu nic vytknout.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, když používá argumenty, s nimiž se obecné soudy již vypořádaly. V předmětné věci se jedná o výklad běžného práva, které nemá ústavněprávní rovinu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí a spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 Cm 897/2006. S ohledem na skutečnost, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel namítá, že znalecký posudek obsahuje nesprávný závěr znalce, kdy není zřejmé, na základě čeho učinil znalec závěr, že podpisy na posuzovaných listinách byly provedeny současně. Odvolací soud též neuvedl jeho úvahy pro závěr, že listiny byly vyhotoveny v jiném časovém období než text na nich uvedený.
Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu, konkrétně ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha ze dne 18. 4. 2006, č. j. KUP-1788/KI-3-2006, zjistil, že jde o znalecký posudek v oboru kriminalistika - technické zkoumání dokladů a písemností. Předmětem zkoumání bylo 7 sporných listin, přičemž rozhodné pro dané řízení jsou pouze listiny označené jako 1/17885 (dodatek č. 1 ke smlouvě o sdružení ze dne 2. 7. 2003, uzavřený dne 20. 8. 2003) a 6/17885 (zápis ze schůze sdružení ze dne 16. 7. 2003). Mezi otázkami, na které měl odpovědět znalec, byl i dotaz pod bodem 6, tj. zda na sporných písemnostech 1/17885, 2/17885 a 6/17885 lze prokázat, že ruční podpisy žalovaného byly vyhotoveny současně.
Znalecký posudek v úvodu vymezil metody zkoumání a uvedl, jaké technické přístroje byly použity. V části "nález" pod bodem 6 znalecký posudek uvádí, že v místě sporných podpisů na uvedených listinách bylo zjištěno, že na listině 1/17885 a 6/17885 se vyskytuje protlak tahů podpisu z listiny č. 2/17885. Na listině č. 6/17885 je kromě uvedeného protlaku protlačen i podpis z listiny č. 1/17885. Dále je uvedeno, že sporné listiny označené č. 2, 1 a 6/17885 ležely při podepisování v kolonce žalovaného v uvedeném pořadí na sobě, čímž došlo k popsanému protlačení podpisů. V závěru znaleckého posudku pod bodem 6 pak je uvedeno, že na sporných písemnostech 1, 2, 6/17885 lze prokázat, že ruční podpisy osoby žalované byly vyhotoveny současně. Sporné listiny ležely při podepisování v kolonce žalovaného v uvedeném pořadí (2, 1 a 6) na sobě, čímž došlo k protlačení tahů podpisů, všechny sporné podpisy jsou navíc provedeny skupinově shodným psacím prostředkem.
Odvolací soud hodnotil znalecký posudek samostatně, jakož i ve vzájemných souvislostech s jinými důkazními prostředky (zejména samotným dodatkem č. 1 ze dne 20. 8. 2003, zápisem ze schůze sdružení ze dne 16. 7. 2003, vyžádaným trestním spisem sp. zn. ČTS PJC-240TČ-HK-2003, a to konkrétně trestním oznámením žalovaného, dále úředními záznamy ze dne 11. 3. 2004 o výpovědích svědků a dále svědeckými výpověďmi svědků) a až na základě tohoto procesu hodnocení dospěl k závěru, že podpisy na uvedených listinách byly provedeny současně, resp. že tyto podpisy byly vyhotoveny v jiném časovém období než text na nich uvedený.
Ústavní soud neshledal v tomto ohledu v postupu obecných soudů kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele a je toho názoru, že odvolací soud vyvodil správné skutkové závěry.
Pokud stěžovatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v určitém místě nesrozumitelný, neboť není jasné, o kterém účastníkovi soud hovoří, Ústavní soud k tomu uvádí, že nesrozumitelnost a tím i nepřezkoumatelnost nelze založit na písařské chybě, když z celkového kontextu uvedené pasáže je zřejmé, že se jedná o osobu žalobce (tedy stěžovatele).
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti vznáší pochybnosti, týkající se argumentace žalovaného ohledně počtu listů čistého papíru, které stěžovateli (žalobci) podepsal. Namítá, že žalovaný v průběhu tohoto, jakož i v dalších sporech, které se v souvislosti s předmětnými listinami vedly, uváděl, že šlo o 5 listů čistého papíru. To však neodpovídá počtu listin, u nichž ve skutečnosti žalovaný namítá, že nejsou projevem jeho vůle.
I v tomto ohledu shledal Ústavní soud argumentaci odvolacího soudu srozumitelnou, logickou a postrádající prvky libovůle. Odvolací soud doplnil dokazování spisem v trestním řízení vedeném Policií ČR, Správou Jihočeského kraje, odborem hospodářské kriminality SKPV, sp. zn. ČTS-PJC-2401Č-HK-2003, a to konkrétně trestním oznámením žalovaného, úředními záznamy o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 trestního řádu ze dne 11. 3. 2004 (2 záznamy) a usnesením Policie ČR, o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu.
Z trestního oznámení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný podepsal asi 2 prázdné listy papíru pro účely podání žaloby k soudu a dále asi 6 prázdných listů papíru, které měly být použity žalobcem (stěžovatelem) pro zaslání upomínek dlužníkům žalovaného. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 trestního řádu ze dne 11. 3. 2004 odvolací soud zjistil, že svědkyně (toho času účetní u žalovaného) uvedla, že dne 23. 4. 2003 navštívil kancelář stěžovatel a upozornil na poslední den lhůty pro podání žaloby k soudu ve věci konkrétní pohledávky žalovaného. Proto z tiskárny vytáhla dva prázdné papíry a předala je žalovanému k podpisu. Stěžovatel k tomu uvedl, že je to málo, proto svědkyně vytáhla další 4 nebo 5 papírů a předložila je žalovanému k podpisu. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení dle §158 odst. 5 trestního řádu ze dne 11. 3. 2004 odvolací soud zjistil, že svědek, toho času řidič u žalovaného, byl rovněž přítomen předání podepsaných čistých papírů stěžovateli a v tomto směru i vypověděl.
Pokud jde o namítanou nesrovnalost v počtu podepsaných čistých papírů, Ústavní soud k tomu uvádí, že je zcela zřejmé, že nelze se stoprocentní jistotou určit přesný počet podepsaných čistých papírů. K této skutečnosti se mohly přesvědčivě vyjádřit jen ty osoby, které s těmito prázdnými listy manipulovaly, tím se okruh osob zúžil pouze na tři (stěžovatel, žalovaný a zaměstnankyně žalovaného). Ani tato vyjádření však nelze považovat za neomylná určení počtu čistých podepsaných papírů a vyplývá to i z jednotlivých výpovědí (asi 2 prázdné listy, další 4 nebo 5 papírů, asi 6 prázdných papírů, atd.). Odvolací soud proto správně posuzoval tuto skutečnost s ohledem na celkový kontext a vyvodil správná skutková zjištění. Jeho rozhodnutí nelze považovat v tomto směru za nepředvídatelné nebo nelogické. Pokud dovodil, že ruční podpisy na uvedených listinách byly provedeny v jiném časovém období než text na nich uvedený a současně že tvrzení žalovaného jsou pravdivá, je potom z hlediska celkového posouzení ne zcela rozhodující určení přesného počtu podepsaných čistých papírů. Počet těchto papírů však v zásadě koresponduje se spornými listinami.
Brojí-li stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího ohledně výroku III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení, Ústavní soud uvádí, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje jen výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)].
Pravidla, týkající se rozhodování o náhradě nákladů civilního řízení, jsou obsažena v §142 a násl. občanského soudního řádu. Stěžejní zásadou, uplatňující se ve sporném řízení, je úspěch ve věci. Podle tohoto pravidla rozhodoval i Nejvyšší soud a Ústavní soud považuje výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení za správný.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení těchto závěrů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečným způsobem rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu