ECLI:CZ:US:2014:1.US.161.14.1
sp. zn. I. ÚS 161/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky ORSEI, spol. s r. o., se sídlem Kotlaska 5, Praha 8, zastoupené advokátem JUDr. Adamem Batunou, se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 10. 2013, č. j. 18 Co 335/2013 - 98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu z důvodu porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, zaručujícího rovnost účastníků řízení.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud rozhodl o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby o zaplacení částky 26.889 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka nejprve podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl zrušen, neboť se nepodařilo zjistit pobyt žalovaného. Okresní soud ve Svitavách pak stěžovatelce vyhověl a uložil žalovaným uhradit žalovanou částku, přičemž žalovaní se jednání nezúčastnili. Žalovaná (dále jen "vedlejší účastnice") se proti rozsudku okresního soudu odvolala s tím, že uznání dluhu nepodepsala ona, ale jen druhý žalovaný, který nebyl zmocněn k tomu, aby takovýto úkon za ni učinil. Dále vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení s tím, že ji nemohla uplatnit dříve, neboť nevěděla o ústním jednání před okresním soudem. Stěžovatelka se ke všem argumentům uvedeným v odvolání vyjádřila a uvedla svůj právní názor na nedůvodnost námitky promlčení. Krajský soud k námitce promlčení vedlejší účastnice přihlédl a uvedl v napadeném rozsudku důvody, proč tak učinil a rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu vůči vedlejší účastnici zamítl.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že odvolací soud změnil v důsledku překvapivého právního názoru vyhovující rozsudek tak, že zamítl žalobu a připravil stěžovatelku o možnost podání řádného opravného prostředku. Postupem odvolacího soudu byla porušena rovnost účastníků před soudem, protože věc nevrátil zpět soudu prvního stupně či neodmítl k námitce promlčení přihlížet. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že obecný soud nenaplnil v uvedeném rozsudku požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího odůvodnění svého rozhodnutí. Dále pak zásah do práva na spravedlivý proces krajský soudem stěžovatelka spatřuje v tom, že sporná otázka nebyla předmětem posouzení soudu prvního stupně, je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a je důsledkem nesprávného výkladu §323 obchodního zákoníku.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud nemohl přisvědčit tomu, že by snad napadené rozhodnutí bylo překvapivé či nedostatečně odůvodněné. Stěžovatelka překvapivost shledává již v tom, že odvolací soud změnil napadené rozhodnutí okresního soudu a poukazuje na to, že je měl odvolací soud jen zrušit a vrátit k rozhodnutí okresnímu soudu. Občanský soudní řád však možnost změny rozsudku odvolacím soudem připouští a změna rozhodnutí okresního soudu rozsudkem odvolacího soudu není tedy porušením žádného pravidla podústavního práva, ani zásahem do žádného ze základních práv stěžovatelky. Argument vedlejší účastnice, spočívající v námitce promlčení, byl uveden v jejím odvolání, nebyl tedy pro stěžovatelku nijak překvapivý. Mohla s ním dostatečně polemizovat ve svém vyjádření v řízení před odvolacím soudem. Krajský soud dále vysvětlil, proč dospěl k závěru, že může v odvolacím řízení přihlížet k námitce promlčení, která zazněla až v dovolání v řízení podléhajícímu režim neúplné apelace. Dále pak v napadeném rozhodnutí krajský soud vysvětlil i to, jak dospěl k závěru, že je tato námitka důvodná. Ústavní soud má za to, že krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil svůj právní názor na promlčení nároku stěžovatelky, ta měla dostatek prostoru se k důvodnosti námitky promlčení vyjádřit. Krajský soud také vysvětlil, proč námitku promlčení připustil. Výhrady, které stěžovatelka uvedla ve své ústavní stížnosti, tedy nemají ústavněprávní rozměr. Ústavní soud shledal, že krajský soud své rozhodnutí a svůj postup náležitě vysvětlil, práva stěžovatelky v rámci řízení respektoval a s jejími argumenty se náležitě vypořádal. V této věci obecný soud tedy dostál svým povinnostem, a proto pouhá skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/12 ze dne 8. 7. 2013).
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu