ECLI:CZ:US:2014:1.US.1610.13.1
sp. zn. I. ÚS 1610/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. J. L. J., zastoupeného JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou, AK se sídlem Fügnerovo nám. 3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2013 č. j. 19 Co 360/2012-307 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 2012 č. j. 25 Nc 650/2010-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 až čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě, a porušení čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, vydaných v řízení o úpravě poměrů k nezletilému L. P. J.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 41 P 72/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že rodiče nezletilého, K. Š. a stěžovatel, kteří spolu nežijí a společně nehospodaří, uzavřeli v lednu 2011 dohodu o úpravě poměrů k jejich nezletilému synovi. Touto dohodou byl syn svěřen do výchovy matky, otec se zavázal přispívat na jeho výživu částku 15 000 Kč měsíčně a rodiče se dohodli i na určení rozsahu styku otce s nezletilým. Návrhem z února 2011 se matka domáhala schválení dohody soudem, na základě reakce otce návrh změnila a žádala, aby soud rozhodl o úpravě poměrů k nezletilému na základě dokazování. Stěžovatel, který se svěřením nezletilého do péče matky původně souhlasil, v průběhu řízení svůj postoj změnil a navrhl střídavou výchovu. Po provedeném dokazování Obvodní soud pro Prahu 9 ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil nezletilého do výchovy matky (výrok I.) a zavázal otce povinností přispívat na jeho výživu v období od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2011 částkou ve výši 25 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 6. 2011 částkou ve výši 15 000 Kč měsíčně (výrok II.). Obvodní soud dále uložil otci povinnost zaplatit nedoplatek na výživném ve výši 59 570 Kč k rukám matky a 130 000 Kč vkladem na bankovní účet ve prospěch nezletilého (výrok III.), určil rozsah a způsob styku otce s nezletilým (IV, V. a VI.) a rozhodl o nákladech řízení (VII.).
Podle odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 9 přihlédl při rozhodování o svěření nezletilého do péče matky k její větší výchovné stabilitě, útlému věku dítěte a vzal v úvahu, že dítě zůstane v prostředí, kde od narození žije, je zvyklé a ve kterém dobře prospívá. Nařízení střídavé výchovy soud nepovažoval v zájmu dítěte, neboť dle jeho zjištění rodiče nejsou schopni dohody a spolupráce při výchově syna, navíc otec často pracovně pobýval v cizině. Při rozhodování o výši výživného soud vycházel z výdělkových možností a schopností otce daných jeho dřívějším i současným příjmem; část běžného výživného určil pro tvorbu úspor pro nezletilého. Soud určil, že nezletilý se bude s otcem stýkat každý lichý týden v roce od pátečního odpoledne do nedělního večera a každý lichý čtvrtek odpoledne, upravil také rozsah a pravidla styku v době letních prázdnin, o vánočních svátcích a v jarním období.
K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o svěření nezletilého do péče matky a ve výroku o určení výživného; výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil pouze ve vztahu k identifikaci bankovního účtu, na který je otec povinen platit určenou část výživného jako úspory pro nezletilého. Městský soud v Praze změnil výrok o výši nedoplatku na výživném tak, že stanovil otci povinnost zaplatit za dobu od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2013 částku 53 037 Kč k rukám matky a částku 175 000 Kč na soudem identifikovaný bankovní účet založený ve prospěch nezletilého, obojí ve stanoveném termínu. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o styku otce s nezletilým Městský soud v Praze potvrdil, došlo pouze ke změně čtvrtečního termínu v lichém týdnu za sudý týden. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebylo přiznáno žádnému účastníkovi řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně měl na základě zjištěných skutečností za to, že výchovné prostředí u matky je pro nezletilého vhodnější než střídavá výchova. K odvolacím námitkám otce uvedl, že omezení jeho pracovních aktivit s možností jen příležitostné práce je spíše nevýhodou, neboť pokud by se otec v době, kterou nelze dopředu naplánovat, měl věnovat pracovním činnostem a v tu chvíli by měl nezletilého u sebe, mohl by vzniknout problém se zajištěním výchovy a stabilní výchovné prostředí syna by bylo narušeno. Odvolací soud potvrdil jako správné i závěry o výši výživného s tím, že pokud se otec rozhodl omezit svoji výdělečnou činnost, aby se mohl věnovat nezletilému, zůstaly jeho schopnosti a možnosti dosáhnout výdělku ve výši, jehož dosahoval koncem roku 2011 či počátkem roku 2012, zachovány. Rozhodnutí otce, že pracovat nebude, nelze podle soudu zohledňovat v neprospěch nezletilého, takový postoj by bylo možné spíše hodnotit jako vzdání se výdělečné činnosti bez vážného důvodu. Odvolací soud se též vyjádřil k důvodům, které ho vedly k rozhodnutí o zaplacení dlužného výživného otcem ve stanoveném termínu, a nikoliv ve splátkách.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy se jeho návrhem na svěření nezletilého do střídavé péče v podstatě nezabývaly, neprovedly žádný z jím navrhovaných důkazů, bez řádného odůvodnění odmítly návrh na provedení znaleckého posudku z oboru psychologie za účelem zjištění vhodnosti střídavé výchovy a nezohlednily opakovaně projevovaný zájem otce o co nejširší kontakt se synem, stejně jako i podmínky, které vytvořil, aby se mohl o nezletilého postarat a trávit s ním více času. Stěžovatel připustil, že rodiče spolu v době soudního řízení obtížněji kooperovali, upozornil však, že při předávání dítěte ke zjevným konfliktům nedocházelo, matka ostatně sama potvrdila, že nezletilý se stýkal s otcem bez jakýchkoliv problémů a negativních dopadů a k péči otce o syna neměla žádné námitky. Stěžovatel je přesvědčen, že některé skutečnosti obecné soudy zcela ignorovaly, nezabývaly se důvodem, proč s ním matka nechce spolupracovat a dohodnout se na střídavé výchově, nevedly dokazování, kterým by bylo nepochybně prokázáno, že otec je stejně dobrým rodičem se stabilním zázemím a stejnými či dokonce lepšími výchovnými schopnostmi než matka.
Stěžovatel označil soudem určený rozsah styku se synem za časově kvantitativně nedostatečný, neumožňující maximálně možný výchovný podíl obou rodičů, což dle jeho názoru představuje nejen porušení rodičovských práv, ale i práv a zájmů nezletilého dítěte. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) stěžovatel zopakoval, že pokud byl návrh na střídavou výchovu zamítnut pouze proto, že rodiče spolu špatně komunikují, měly být zjištěny příčiny a poté preferován ten rodič, který více projevuje snahu problémy a obtíže řešit; takovým byl v projednávané věci právě stěžovatel. Stěžovatel též vyslovil přesvědčení, že střídavé výchově nebrání žádné překážky - syn dosáhl věku tří let, což je věková hranice, která se jeví být optimální pro změnu výchovy z výlučné péče matky na střídavou péči obou rodičů, a nesouhlas matky podle stěžovatele spíše vystihuje její zájem než zájem dítěte.
Stěžovatel dále nesouhlasil s rozhodnutím o výživném, kdy obecné soudy nevzaly v úvahu změnu poměrů na jeho straně. Přestože provedeným dokazováním bylo zjištěno, že stěžovatel nemá žádnou větší hotovost, nevlastní nemovitosti ani motorové vozidlo a že jeho příjem dosahuje minimálních hodnot, obecné soudy mu uložily povinnost k tvorbě úspor pro nezletilého a povinnost zaplatit dlužné výživné v likvidační výši bez povolení plnění dluhu ve splátkách. Povinnost stanovenou rozhodnutím soudu stěžovatel zcela evidentně nemůže splnit a vystavuje se tak nebezpečí trestního stíhání či exekučního vymáhání pohledávky, což osobně vnímá jako nucené a nedobrovolné ohrožení jeho osobní cti, dobré pověsti a jména.
V závěru ústavní stížnosti namítl průtahy v řízení trvajícím více než dva roky, poukázal na nerovný přístup obecných soudů k účastníkům řízení, diskriminaci stěžovatele jako otce oproti výraznému preferování matky nezletilého a vyslovil pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudu.
V souvislosti s vyžádáním soudního spisu poskytl Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 9 možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Obvodní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by k věci cokoliv dalšího uvedl. Ježto podané vyjádření neobsahovalo sebemenší argument či tvrzení, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky takovými vadami netrpí.
Při posouzení, zda došlo k porušení práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu), Ústavní soud při výkladu ustanovení čl. 32 Listiny přihlíží i k jeho odstavci šestému, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a k čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud interpretuje tato ustanovení tak, že práva zakotvená v odstavci čtvrtém čl. 32 Listiny v podrobnostech provádí zákon, jsou však přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péče, však sama o sobě neměla v projednávaném případě pro stěžovatele zásadní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně.
Podstata problému a faktické jádro stěžovatelovy argumentace čl. 32 Listiny tak bylo zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, kterými je realizována a konkretizována ústavní úprava. Tyto normy umožňují soudu, pokud rodiče, kteří spolu nežijí a nedohodnou se na výkonu svých rodičovských práv, aby autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu. Při zohlednění všech konkrétních okolností případu obecný soud současně přihlíží k zájmu dítěte s cílem zajistit pro jeho další vývoj nejvhodnější uspořádání rodinných poměrů. Teprve nerespektováním těchto norem v rozsahu, který představuje přesah do ústavní roviny, může být odůvodněn zásah Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010, N 165/58 SbNU 421 (428)].
Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní soud ověřil, že obecné soudy na základě provedených důkazů hodnotily výchovné prostředí u obou rodičů a zabývaly se jejich materiálními podmínkami a životními poměry. Výchovné schopnosti otce i vzájemné vztahy se synem nalézací soud hodnotil kladně, při rozhodování o svěření nezletilého do výchovy však zohlednil otcův nepravidelný pobyt v České republice, díky kterému se i se synem stýkal nepravidelně, a proto nezletilého svěřil do výchovy matky, u které spatřoval záruku stability prostředí, na které je nezletilý zvyklý. V okolnostech daného případu soud vyložil, z jakých dalších důvodů (nízký věk dítěte, konfliktní vztahy rodičů) nepovažoval v současné době nařízení střídavé výchovy v zájmu nezletilého. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho právními závěry ztotožnil.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte, resp. o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je zásadně v pravomoci obecných soudů, které jsou nejlépe obeznámeny s konkrétními okolnostmi konkrétního případu, často velmi citlivými, a je tedy na nich, aby přijaly adekvátní rozhodnutí, které bude v souladu se zájmem dítěte. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že obecné soudy své povinnosti dostály. Dodává, že svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.
K odkazu stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 Ústavní soud uvádí, že se v něm vyjádřil k situaci, kdy jedinou překážkou v řízení o svěření dítěte do výchovy obou rodičů byl nesouhlas jednoho z rodičů a soud se blíže nezabýval důvody tohoto nesouhlasu a nezjistil, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Nosné rozhodovací důvody však v projednávané věci nelze bez dalšího aplikovat, neboť soudy negativně hodnocená "neschopnost rodičů dohodnout se" na výchově nezletilého nebyla jediným důvodem, který by bránil nařízení střídavé výchovy; z odůvodnění napadených rozsudků bylo naopak zřejmé, že zde byly i další důvody, které soud zohlednil.
Ústavní soud rovněž neshledal porušení práv stěžovatele zaručených v článcích 36 až 38 Listiny. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 ověřil, že stěžovatel se osobně či prostřednictvím právní zástupkyně účastnil jednání soudu, uplatnil svoje námitky, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení a čerpal opravné prostředky. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že předepsanému postupu v úsilí o právo (čl. 36 odst. 1 Listiny) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Tak se také v projednávané věci stalo.
Stěžovateli nebyla upřena ani práva zaručená v čl. 37 Listiny - právo na právní pomoc v řízení před soudy, rovnost účastníků řízení a právo na tlumočníka. Stěžovatel byl v řízení zastoupen právní zástupkyní, kterou si zvolil, měl k dispozici soudem ustanoveného tlumočníka z/do anglického jazyka a Ústavní soud nezaznamenal nic, co by nasvědčovalo odlišnému zacházení s účastníky řízení (otec - matka). Dostát povinnosti plynoucí ze zásady rovnosti účastníků řízení znamená, že v rámci soudního řízení musí být účastníkům řízení garantována možnost uplatnit svá tvrzení takovým způsobem, aby žádná procesní strana nebyla podstatně znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecného soudu v rámci řízení. Obdobným způsobem je tento princip interpretován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který za součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy považuje zásadu "rovnosti zbraní". Z této zásady tento soud dovozuje, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Právo na rovné zacházení však není porušeno tím, pokud obecný soud nevyhoví některým důkazním návrhům účastníka, neboť je třeba respektovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů, např. znaleckého posudku odborníka na otázky rodičovské péče. Tyto otázky závisí na zvláštních okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud též nemohl přisvědčit tvrzenému, avšak blíže nespecifikovanému porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), neboť Obvodní soud pro Prahu 9 je obecným soudem dítěte; námitku tohoto charakteru ostatně stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Pokud jde o práva zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka řízení a právo na vyjádření se ke všem prováděným důkazům), ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 je zřejmé, že stěžovateli upřena nebyla. K námitce průtahů v řízení Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen. Průtahy v řízení není proto možno v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat, jestliže řízení již skončilo a nemohou být nadále aktuální, pokud ovšem stěžovatel neprokáže, že právě průtahy měly vliv na ústavnost samotných rozhodnutí, jejichž zrušení se domáhá. Stěžovatel však v tomto smyslu konkrétně neargumentoval. Ústavní soud si je vědom toho, že rychlost řízení nabývá zvláštního významu zejména při rozhodování o styku rodiče s dítětem (srov. i čl. 8 odst. 1 Úmluvy), neboť zdlouhavý či liknavý postup obecných soudů může (nevyřešený) vztah mezi rodičem a dítětem vážně narušit. V projednávané věci však ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 nezjistil, že by postupem soudu docházelo k maření výkonu práva na styk rodiče s dítětem, neboť po celou dobu soudního řízení měl otec možnost se se synem vídat a stýkat v rozsahu, na jakém se rodiče dohodli u jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 (č. l. 158) či před orgánem sociálně právní ochrany dětí (č. l. 258).
Za neopodstatněnou považoval Ústavní soud též zmíněnou, avšak relevantním způsobem nevyargumentovanou, pochybnost stěžovatele o nestrannosti či podjatosti soudu. Pokud by snad měla být podjatost konkrétního soudce dovozována z toho, že nevyhoví procesním návrhům účastníka řízení, pak Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. postup soudce v řízení nemůže být sám o sobě důvodem k pochybnostem o jeho objektivitě, neboť se jím projevuje a realizuje samotný výkon soudnictví. Ústavní soud dodává, že stěžovatel nepochybně mohl uplatnit námitku podjatosti konkrétního soudce kdykoliv v průběhu soudního řízení, avšak nic takového neučinil.
Namítal-li stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny (právo na zachování lidské důstojnosti a osobní cti a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), je třeba uvést, že napadená rozhodnutí sama o sobě do sféry jeho osobnostních práv nikterak nezasahují; předmětem řízení nebyla ochrana cti stěžovatele, ale určení výše běžného a dlužného výživného. Postup soudů, které v souladu se zákonem o rodině rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti, je zákonem dovolený a není možno ho považovat za neoprávněný. Zákon o rodině umožňuje aplikovat princip potenciality příjmů, nikoliv fakticity, a proto nelze obecným soudům vytýkat, že při stanovení běžného výživného po změně výdělkových poměrů otce neopomenuly hledisko možné úrovně příjmů, kterých by mohl vzhledem ke svým schopnostem a možnostem dosahovat, přihlédnuv současně k prohlášení otce, že má úspory. Ústavní soud připomíná, že se nezabývá hodnocením správnosti té či oné částky výživného, neboť závěr o ní plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Pokud stěžovatel konstruoval možné budoucí ohrožení dobrého jména a pověsti v důsledku exekučního či trestního řízení v případě nesplnění soudem uložené povinnosti, šlo o závěr předčasný, závisející na skutečnostech, o nichž není jisto, zda nastanou.
Ústavní soud nepovažoval za opodstatněné ani tvrzené porušení Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., neboť neshledal, že by Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze v napadených rozsudcích jakkoliv popřely či vyvrátily zásady formulované v článku 3 odst. 1 a článku 18 odst. 1, stejně jako v čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Za výchovu a vývoj nezletilého syna stěžovatel dál zodpovídá společně s matkou, oba potom v rámci svých možností zabezpečují životní podmínky nezbytné pro jeho rozvoj.
K námitce stěžovatele, že se cítí být diskriminován ve svém právu na výchovu a péči o syna, Ústavní soud uvádí, že takovým tvrzením by se mohl zabývat pouze tehdy, pokud by šlo o tvrzení o porušení zákazu diskriminace ve smyslu článku 3 odst. 1 Listiny (či obdobně v čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě). Podle tohoto článku je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Vnímá-li stěžovatel negativně, že o nezletilého nepečuje ve stejném (časovém) rozsahu jako matka, nejde o relevantní tvrzení ať již o přímé či nepřímé diskriminaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. Z odůvodnění napadených rozsudků je naopak zřejmé, že rozhodnutí obecných soudů spočívala na rozboru rodinné situace a nebyla poznamenána žádnými stopami odlišného zacházení na základě některého ze zakázaných důvodů.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, podle kterého je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů, což významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž však bylo pojednáno výše.
Tvrzení stěžovatele o porušení práv nezletilého L. podle přesvědčení Ústavního soudu pramenilo ze stěžovatelova odlišného názoru na celou věc a tím i nesouhlasu se soudními rozhodnutími.
Namísto soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera, uvedených v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedají v I. senátu Ústavního soudu v souladu s přechodnými ustanoveními rozvrhu práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) soudci Kateřina Šimáčková a Ludvík David.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu