ECLI:CZ:US:2014:1.US.1626.14.1
sp. zn. I. ÚS 1626/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, právně zastoupeného JUDr. Drahomírem Krátkým*), advokátem se sídlem Poděbradovo nám. 8a, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014 č. j. 32 Cdo 3411/2013-250, takto:
___________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 11. 9. 2014
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 5. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 2. 6. 2014, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2013 č. j. 27 Co 243/2012-185. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal blanketní dovolání, přičemž současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Soud I. stupně rozhodl, že se mu přiznává osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 % a ustanovil mu zástupce pro podání dovolání. Proti výroku ohledně soudních poplatků podal stěžovatel odvolání, na jehož základě byl výrok změněn tak, že se mu osvobození přiznává v plném rozsahu. Výrok o ustanovení zástupce pro dovolací řízení nabyl právní moci samostatně již dne 26. 4. 2013. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, které jeho zástupce doplnil podáním ze dne 16. 10. 2013, odmítl s odůvodněním, že se tak stalo až po 26. 6. 2013, kdy dovolateli uplynula zákonná dvouměsíční lhůta podle §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud nevzal v potaz souvislost obou výroků, a to jak výroku o osvobození od soudních poplatků, tak výroku o ustanovení zástupce. Dále tvrdí, že nevydáním výzvy k odstranění vad dovolání ve lhůtě podle ustanovení §43 odst. 2 poslední věty o. s. ř. a neposkytnutím poučení o důsledcích nevyhovění výzvě, došlo k zásahu do základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jakož i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Dále namítá, že legitimně očekával, že jeho dovolání bude soudem projednáno, bude postupováno v souladu se zákonem, neboť výzva s pokyny (ve smyslu §209 o. s. ř.) nebyla vydána. Stěžovatel má za to, že nesprávnost postupu dovolacího soudu je možno dále spatřovat v tom, že stěžovatel činil vše pro řádné a včasné podání svého dovolání.
4. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud. Uvedl, že považuje námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti za nedůvodné a opírá-li stěžovatel svou argumentaci o nesprávnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání o okolnost, že nebyl soudem prvního stupně vyzván k doplnění dovolání, pak lhůta, ve které je soudem ustanovený zástupce - advokát - povinen dovolání doplnit, vyplývá z ustanovení §241b odst. 3 a ustanovení §243b o. s. ř. pak výslovně stanoví, že ustanovení §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí. Vyjádření účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Ten, aniž by s konkrétními argumenty Nejvyššího soudu polemizoval, pouze uvedl, že i nadále na své ústavní stížnosti setrvává.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozhodnutím nedošlo.
9. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že dovolací soud odmítl jeho dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, jež měly spočívat v absenci údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení důvodů dovolání, aniž by byl stěžovatel předtím vyzván k jejich odstranění.
10. Uvedená námitka stěžovatele však není z pohledu Ústavního soudu důvodná. Nejvyšší soud odůvodnil svůj postup ustanovením §241b odst. 3 části věty druhé za středníkem o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), z něhož vyplývá, že dvouměsíční lhůta k doplnění dovolání běží od právní moci rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o žádosti dovolatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. V daném případě bylo o ustanovení zástupce stěžovateli rozhodnuto soudem I. stupně samostatným výrokem (výrok II.), který nabyl právní moci dne 26. 4. 2013. Zákonná lhůta pro odstranění vad dovolání proto skončila dnem 26. 6. 2013, přičemž dovolání bylo zástupcem stěžovatele doplněno o zákonné náležitosti až podáním ze dne 16. 10. 2013. Na uvedeném konstatování nemůže ni změnit ani skutečnost, že výrok I. o osvobození od soudních poplatků nabyl právní moci z důvodu podaného odvolání později.
11. Obecné soudy rovněž nepochybily, když stěžovateli neposkytly výslovně další lhůtu k odstranění vad jeho dovolání, neboť takový postup zákon soudům neukládá, naopak z ustanovení §243b o. s. ř. vyplývá, že "pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení §43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí". Nejvyšší soud tedy nepochybil, když dovolání stěžovatele odmítl pro jeho vady, které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny. Stěžovateli byl pro účely doplnění blanketního dovolání ustanoven zástupce z řad advokátů již dne 5. 4. 2013 (právní moc dne 26. 4. 2013), proto nebylo žádného důvodu, aby bylo dovolání řádně doplněno až po šesti měsících.
11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Ústavní soud konstatovat, že dovolací soud žádným způsobem do práva stěžovatele na spravedlivý proces nezasáhl, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu