ECLI:CZ:US:2014:1.US.1635.14.1
sp. zn. I. ÚS 1635/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů a) JUDr. Miroslavy Kohoutové a b) Ing. Miroslava Procházky, obou zastoupených Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou, se sídlem Francouzská 16, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 č. j. 70 Co 525/2013-96 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 10. 2013 č. j. 99 C 44/2011-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že dne 18. 10. 2013 byl Obvodním soudem pro Prahu 10 vydán pod č. j. 99 C 44/2011-72 rozsudek, kterým byla výrokem I. stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci (Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) částku ve výši 10.781 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně ode dne 9. 11. 2010 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále výrokem II. uložena povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 9. Městský soud v Praze dne 12. 3. 2014 k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že odvolací soud mylně interpretoval čl. 3 Pravidel pro pronájem a výpůjčku pozemků v majetku města Karlovy Vary (dále jen "Pravidla "). Užitou interpretaci považují stěžovatelé za protiústavní, neboť nepřípustně postihuje jedno ze základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 Listiny - právo na spravedlivý proces, čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 11 odst. 1 Listiny), zcela pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní a je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Nesprávnou interpretaci příslušných ustanovení Pravidel (neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu) shledávají stěžovatelé v souvislosti s posuzováním toho, zda se v případě čl. 3 odst. 2 Pravidel jedná o taxativní výčet, zda se jedná o výkon podnikatelské činnosti na nezastavěném pozemku a zda mohl soud rozhodnout o způsobu určení výše peněžitého ekvivalentu v rozporu s předloženým znaleckým posudkem. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že interpretace textu Pravidel ohledně specifikace pronájmu pozemků pro podnikatelské účely ze strany soudů tak, že se o takový pronájem jedná bez ohledu na to, zda výkon této činnosti probíhá v budově na pozemku nebo přímo na pozemku, je nepřípustným extenzivním výkladem. Stěžovatelé shrnují, že mají za to, že z citovaného odstavce Pravidel jednoznačně vyplývá, že pro účely stanovení výše nájemného se pronájem pozemku zastavěného budovou nepovažuje za pronájem pro podnikatelské účely, a že bezdůvodné obohacení by mělo být při využití Pravidel určeno ve výši 35 Kč/m2/rok. Stěžovatelé dále shledávají pochybení soudů v tom, že se nevypořádaly (v souladu s právními předpisy a judikaturou týkající se o hodnocení znaleckých posudků a jejich obsahu) se závěry znaleckého posudku jimi předloženého.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ani libovůli či nespravedlnost. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s výkladem podústavního práva obecnými soudy není důvodem pro zásah ze strany Ústavního soudu.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu