ECLI:CZ:US:2014:1.US.1653.14.1
sp. zn. I. ÚS 1653/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Vyšehradská 320/49, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 486/2013-224 ze dne 5. 2. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 11 P 17/2012-192 ze dne 23. 10. 2013, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odvodnění
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud rozhodl o návrhu stěžovatele, v původním řízení otce, na snížení výše výživného tak, že počínaje dnem 1. 8. 2013 výši výživného snížil z 3 000 Kč na 2 500 Kč na nezletilou T. K. a z 2 900 Kč na 2 400 Kč na nezletilou A. K. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci odvolání, o nichž rozhodl městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku (výrok I) tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítá, že se bez své viny nevzdal výhodnějšího zaměstnání, po jeho ztrátě nové pracovní místo usilovně a aktivně hledal, a není tak opodstatněný závěr odvolacího soudu o tom, že ke snížení svých příjmů přispěl svým jednáním. V této souvislosti poukázal na to, že u vedlejší účastnice došlo ke změně ve výši příjmů, a to k jejich zvýšení, což soudy dostatečně nezhodnotily. Již nalézací soud dle jeho slov dostatečně nezohlednil jeho finanční zatížení, čímž nerespektoval ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině. Všechny tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací i odvolací soud vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
Zákon o rodině vymezuje obsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem prostřednictvím neurčitých právních pojmů, takže je zřejmé, že pro určení jejich konkrétního významu je nezbytná určitá míra soudního uvážení. Ústavní soud již v minulosti v souvislosti se soudním uvážením dospěl k závěru, že ústavní přezkum je v takovém případě sice možný, ale značně omezený, jelikož se může týkat pouze posouzení, jestli rozhodnutí nevybočilo z mezí nastavených ústavním pořádkem. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
V nyní projednávané právní věci námitky stěžovatele směřují zejména do fáze dokazování před obecnými soudy, které dle stěžovatele dospěly k závěrům nemajícím oporu v provedeném dokazování, resp. přistoupily k hodnocení důkazů způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů extrémním způsobem, k čemuž ovšem není, jak bylo nastíněno výše, dán v této věci důvodu.
K námitce stěžovatele, že se soud prvního stupně nezabýval přiměřeností příjmů u obou rodičů nezletilých, nutno konstatovat, že obecné soudy důkladně zjistily skutkový stav, provedly důkazy prokazující příjmové a majetkové poměry stěžovatele i matky nezletilých, přičemž na jejich základě dospěly k závěru, že stěžovatel disponuje měsíčně částkou, jejíž výše mu zajišťuje takovou životní úroveň, která nezakládá důvod pro snížení původně dohodnutého výživného. Pokud stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nedostatečně zohlednily změnu ve výši příjmů vedlejší účastnice, Ústavní soud uvádí, že pro posouzení změny výše výživného jsou především rozhodné skutečnosti na straně toho účastníka, který tvrdí, že u něj došlo ke změně poměrů. Obecné soudy, především pak soud nalézací (srov. str. 3 a 4 napadeného rozsudku obvodního soudu), však majetkové poměry matky nezletilých zkoumaly a hodnotily je (i přes zvýšení příjmů z nového pracovního poměru) za pohybující se na obdobné úrovni jako v době původní úpravy výživného, když se jí rovněž zvýšily výdaje v souvislosti s vývojem nezletilých a jejich školními i mimoškolními aktivitami.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že soud prvé instance daleko plastičtěji vystihl rozložení potřeb nezletilých v poměru k finanční situaci každého z rodičů, návrhu částečně vyhověl a výživné poměrným (byť ne výrazným) způsobem snížil. Důvodem, pro který odvolací soud ani tuto korekci neakceptoval, byla skutečnost, že stěžovatel neprokázal, že okolnosti, za nichž ke snížení příjmů ze zaměstnání došlo, byly výlučně objektivního charakteru. Odvolací soud zde poukázal především na to, že pasivita, s níž se stěžovatel podřizoval tvrzenému nezákonnému postupu zaměstnavatelů, a to jak při ukončení původního pracovního poměru dohodou (čímž se tehdy připravil o nikoli zanedbatelné finanční prostředky v podobě odstupného), tak při uzavření pracovního poměru s určenou hrubou mzdou, která nedosahuje úrovně mzdy minimální, jisté "smíření" s výdělkem nižším cca o 40 %, aniž se zajímal o možnosti zvýšení příjmu, a podání prvního návrhu na snížení výživného pouhých 5 dnů od ukončení pracovního poměru dohodou, představují v souhrnu významný subjektivní prvek v jeho chování, který odvolací soud z hlediska §96 odst. 1 zákona o rodině vyhodnotil tak, že stěžovatel se vzdal bez důležitého důvodu možnosti dosahovat výdělků minimálně v úrovni roku 2012. Ústavní soud neshledává na tomto odůvodnění žádný exces. Závěry Městského soudu v konfrontaci se stěžovatelovými argumenty, že tyto úvahy odvolacího soudu "absolutně neodpovídají současné situaci na trhu práce, když je v České republice vysoká procentní nezaměstnanost", nelze pokládat za extrémní a jako celek obstojí, protože městský soud akcentoval především míru jisté rezignace stěžovatele na hájení svých práv plynoucích ze zákoníku práce a souvisejících předpisů v oblasti pracovního práva, a nikoli pouze malou aktivitu při hledání nového zaměstnání. Protiargument stěžovatele, že "je absolutně nemožné z mojí pozice jakkoliv se zaměstnavatelem vyjednávat", přitom není nikterak přesvědčivý (nárok na odstupné a jeho výši plyne ze zákona a nelze se zde od něj odchýlit v neprospěch zaměstnance).
Rozporované rozsudky soudů na pozadí referenčních kritérií ústavnosti tedy jako celek obstojí. Za dané situace tudíž Ústavní soud přistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu