ECLI:CZ:US:2014:1.US.1677.14.1
sp. zn. I. ÚS 1677/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti MUDr. Jiřího Faltuse, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem Lannova tř. 14/9 , 370 21 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 1524/2011-596 ze dne 27. 2. 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedenému soudnímu aktu ústavní stížností, aniž vyčerpal všechny relevantní procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.). V citovaném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel náležitě poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu, což také následně, dne 15. 5. 2014, učinil (str. 2 - 3 ústavní stížnosti; informace o řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 299/2009, dostupné v on-line databázi Ministerstva spravedlnosti na adrese http://infosoud.justice.cz).
Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb. Přípustnost dovolání v občanskoprávních věcech sice obecně závisí na úvaze Nejvyššího soudu, nicméně podání tohoto mimořádného opravného prostředku, byť nebude shledáno přípustným, je nezbytnou podmínkou pro splnění podmínky uvedené v novelizovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož se podmínka vyčerpání všech procesních prostředků vztahuje nově i na mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. též znění novelizovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Nic na tom nemůže změnit ustanovení §239 o. s. ř., podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Dle čl. IV odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. platí, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, jež mohlo být napadeno mimořádným opravným prostředkem podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je přípustná, pokud lhůta pro jeho uplatnění podle dosavadních právních předpisů začala stěžovateli plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a pokud stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek ve lhůtě podle dosavadních právních předpisů neuplatnil (srov. též bod 4 sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb.). O takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť lhůta pro uplatnění dovolání zjevně počala stěžovateli plynout až po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., když rozhodnutí, proti němuž bylo lze dovolání podat, bylo vydáno dne 27. 2. 2014 (blíže k otázce přípustnosti ústavní stížnosti po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. viz podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře setrvává na tom, že požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost vyčerpat ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. i řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti pak plyne, že ústavní stížnost nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Stěžovatel má totiž možnost v dovolacím řízení vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti; nejde samo o sobě v dané procesní konstelaci o bezvýznamný či předem "uzavřený" procesní prostor, jak je o tom stěžovatel vnitřně přesvědčen (str. 2 ústavní stížnosti).
Pakliže stěžovatel na přípustnost ústavní stížnosti usuzuje z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, dlužno poznamenat, že v řízení o podaném mimořádném opravném prostředku sotva může docházet k průtahům, nadto značným, jak má na mysli §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, když stěžovatel dovolání podal k poštovní přepravě teprve 15. 5. 2014. Rovněž jeho vlastní předpoklad, že o jeho dovolání nebude rozhodnuto "dříve než cca do 1 roku od podání", sice v zásadě vychází z průměrné doby vyřizování dovolání v civilních věcech Nejvyšším soudem, nesvědčí však o naplnění předmětné zákonné podmínky pro připuštění ústavní stížnosti k věcnému přezkumu. Pokud jde o prvou podmínku, ani její splnění není možno shledat. Stěžovatel sice tvrdí, že "vyřešení otázky, zda je možné uplatňovat náklady řízení z jiného soudního sporu, k jehož zahájení je účastník donucen protiprávním jednání jiného subjektu, jako nárok na náhradu škody vůči protiprávně jednajícímu subjektu, může mít právní význam do rozhodovací praxe všech soudů v České republice" (str. 3 ústavní stížnosti), ale vzápětí dodává, že "podle názoru stěžovatele tuto otázku nerozhoduje např. ani Nejvyšší soud České republiky jednotně" (ibidem). Již proto je žádoucí, aby Nejvyšší soud dostal příležitost se předmětnou problematikou zabývat. Nelze tak rozumně dospět k závěru, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a tím ji připustit k věcnému posouzení.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti z důvodu předčasnosti stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2014
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj