ECLI:CZ:US:2014:1.US.1707.13.1
sp. zn. I. ÚS 1707/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem Ostrava, Místecká 329/258, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2013, č.j. 11 Co 49/2013-283, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 8. 1. 2013, č.j. 16 C 46/2011-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jež byla doplněna podáními ze dne 5. 6. 2013 a 11. 10. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
2. Stěžovatelka se svým návrhem domáhala u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí určení vlastnického práva k v žalobě blíže specifikovaným nemovitostem. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 5. 2011, č.j. 16 C 46/2011-18, byla stěžovatelka pro předmětné řízení osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 50 %. Ve věci samé bylo soudem prvního stupně rozhodnuto rozsudkem ze dne 21. 9. 2012, č.j. 16 C 46/2011-210, tak, že žalobě stěžovatelky bylo z větší části vyhověno. Stěžovatelka však právě uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně napadla odvoláním v celém jeho rozsahu.
3. Po podání odvolání stěžovatelka požádala soud o úplné osvobození od soudních poplatků, a to s poukazem na svou tíživou životní situaci. O tomto návrhu bylo soudem prvního stupně rozhodnuto usnesením ze dne 8. 1. 2013, č.j. 16 C 46/2011-267, tak, že návrh stěžovatelky na úplné osvobození od soudních poplatků byl zamítnut s odůvodněním, že z hlediska posouzení podmínek stanovených v ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nedošlo u stěžovatelky k tak významné změně poměrů, která by odůvodňovala přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Soud prvního stupně sice konstatoval, že na straně stěžovatelky došlo ke zvýšení výdajů spojených s bydlením, avšak část těchto zvýšených výdajů je stěžovatelce kompenzována zvýšením důchodu a příspěvku na bydlení. Svůj závěr o nesplnění podmínek pro plné osvobození od soudních poplatků pak soud prvního stupně konečně podpořil i tvrzením, že příjmy stěžovatelky jsou takové, že je i nadále schopna hradit náklady na telefon ve výši 500,- Kč měsíčně.
4. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 28. 2. 2013, č.j. 11 Co 49/2013-283, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V jeho odůvodnění odvolací soud uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, neboť v posuzovaném případě taktéž neshledal naplnění podmínek pro úplné osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně pak odvolací soud uvedl, že dle jeho názoru není v případě stěžovatelky naplněna nejen podmínka, že plné osvobození od soudních poplatků musí být odůvodněno poměry účastníka, ale ani podmínka, že se ve věci, v níž má být osvobození přiznáno, nejedná o svévolné či zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Odvolací soud upozornil, že stěžovatelka podala žádost o úplné osvobození od soudních poplatků v souvislosti s odvoláním, jímž napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku, jímž bylo její žalobě v podstatné míře vyhověno. Tato procesní situace pak dle názoru odvolacího soudu odůvodňuje závěr o svévolném nebo zřejmě bezúspěšném uplatňování nebo bránění práva (nejméně v rozsahu tohoto vyhovujícího výroku).
III.
5. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
6. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
7. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatelky s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, které se dle názoru stěžovatelky řádně nezabývaly jejími tvrzeními a předloženými důkazy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným zjištěním stran jejích majetkových poměrů a nesprávnému závěru o tom, že v posuzované věci nejsou naplněny zákonné podmínky pro její osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (nezohlednění špatného zdravotního stavu stěžovatelky, s ohledem na nějž byla stěžovatelka nucena vyřizovat veškeré své záležitosti telefonicky, spekulace soudu prvního stupně o zvýšení příspěvku na bydlení, nezohlednění navýšení srážek z důchodu na úhradu exekuce apod.). Stěžovatelka pak odmítla i tu argumentaci odvolacího soudu, v níž tento uvedl, že její odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé je třeba rovněž považovat za svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, když stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně i v části, v níž bylo její žalobě vyhověno, a tudíž není naplněna ani druhá z podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Tuto argumentaci pak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odmítla a uvedla, že odvolání proti této části rozhodnutí podala z důvodu, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že vlastnické právo k předmětné části nemovitosti jí svědčí z titulu vydržení, a to přesto, že stěžovatelka v řízení dle svého názoru řádně prokázala, že předmětné vlastnické právo přešlo na její právní předchůdkyni z titulu koupě. Stěžovatelka pak konečně ve svém doplnění namítla i to, že o jejím odvolání rozhodoval mj. soudce, jehož z důvodu jeho členství v KSČ před listopadem 1989 považuje za podjatého.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy v posuzované věci nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud je naopak toho názoru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky a jí předloženými důkazy, přičemž svá rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily. Pokud jde o námitku stěžovatelky, jíž tato brojila proti závěru odvolacího soudu stran toho, že její odvolání proti rozsudku ve věci samé představuje svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva nejméně v tom rozsahu, v němž směřuje proti té části rozhodnutí soudu prvního stupně, jíž bylo žalobě stěžovatelky vyhověno, si pak Ústavní soud dovoluje uvést, že tento závěr odvolacího soudu má oporu v ustanovení §202 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož není odvolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. S ohledem na právě uvedené tak Ústavní soud námitce, že tato argumentace odvolacího soudu je zcela nepodložená, nemůže přisvědčit.
9. Jak již bylo naznačeno výše, doplnila stěžovatelka svoji ústavněprávní argumentaci později ještě o námitku podjatosti soudce odvolacího soudu. Ústavní soud se však touto námitkou nemohl zabývat. To proto, že stěžovatelka tuto námitku koncipovala sama, aniž by ji v souladu se zákonem o Ústavním soudu doplnil její advokát. Stěžovatelka tak učinila i přes to, že obligatorní právní zastoupení před Ústavním soudem je jí již z řady předchozích řízení dobře známo (mj. i z usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2072/10, jež bylo vydáno na podkladě jiné ústavní stížnosti stěžovatelky a v jehož rámci Ústavní soud již jednou uvedl, že se námitkou stěžovatelky stran podjatosti soudce nemůže zabývat, neboť se jedná o námitku, kterou vznesla stěžovatelka sama a nikoli prostřednictvím svého advokáta).
IV.
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu