ECLI:CZ:US:2014:1.US.1718.13.1
sp. zn. I. ÚS 1718/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti ANDĚL 112, a. s., se sídlem Oderská 333/5, 190 00 Praha 9, zastoupené Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem Osvoboditelů 2649, 440 01 Louny, proti příkazu k prohlídce jiných prostor sp. zn. 1 Nt 508/2013 ze dne 18. 3. 2013 vydanému soudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě prohlídky jiných prostor a pozemků provedené dne 25. 3. 2013, spojené s návrhem, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídce jiných prostor provedené dne 25. 3. 2013 a zničí veškeré kopie zabavených věcí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva garantovaného čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídce jiných prostor provedené dne 25. 3. 2013 a zničí veškeré kopie zabavených věcí.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, byla napadeným příkazem soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 nařízena prohlídka blíže specifikovaných průmyslových objektů, v nichž se nachází také sídlo stěžovatelky. Tyto prostory měl ke své pracovní činnosti fakticky využívat Jan Flener, předseda představenstva stěžovatelky, jenž byl v době vydání příkazu podezřelý mimo jiné ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. V příkazu je specifikováno, že se prohlídka vzhledem k okolnostem jeví jako úkon neodkladný a neopakovatelný.
Prohlídka nařízená napadeným příkazem byla provedena dne 25. 3. 2013 současně s dalšími prohlídkami, které byly ve věci podezřelého Jana Flenera nařízeny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že napadený příkaz byl vydán s poukazem na působení Jana Flenera ve společnosti Fresh Hills, s. r. o., ačkoli v posléze vydaném usnesení o zahájení trestního stíhání je údajná trestná činnost Jana Flenera spojována pouze se společností AMG Group, s. r. o. Soud podle stěžovatelky nebyl oprávněn vydat příkaz s poukazem na působení Jana Flenera ve společnosti, jejíž činnost nikterak nefiguruje v popisu skutku, ve kterém je trestná činnost shledávána. Na základě tohoto pochybení pak policejní orgán provedl prohlídku za účasti zaměstnance společnosti Fresh Hills, s. r. o., a nevyčkal na účast advokáta Jana Flenera, jak jím bylo požadováno.
Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006, v němž bylo konstatováno, že ten, proti němuž vydaný příkaz směřuje, musí být označen tak, aby o jeho totožnosti nemohly vzniknout sebemenší pochyby. Tím se údajně Obvodní soud pro Prahu 10 neřídil, jelikož z příkazu není podle stěžovatelky zřejmé, vůči komu směřuje, komu je určen a k jakému účelu má být prohlídka provedena.
Stěžovatelka konečně namítá, že v napadeném příkazu byl zcela vágním a nedostatečným způsobem stanoven okruh věcí, které by se mohly v místě prohlídky nacházet. Toto pochybení pak mělo být umocněno postupem policejního orgánu, jelikož tento orgán při výzvě k vydání věci podle §84 trestního řádu okruh věcí důležitých pro trestní řízení nepřijatelně rozšířil. Neurčitým vymezením věcí důležitých pro trestní řízení bylo znemožněno, aby tyto věci byly před prohlídkou dobrovolně vydány.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že stěžovatelčina ústavní stížnost se zcela a doslovně shoduje s ústavní stížností podanou Janem Flenerem, jakožto fyzickou osobou (vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1724/13). Z jednotlivých v této ústavní stížnosti namítaných pochybení orgánů činných v trestním řízení pak není vždy zcela zřejmé, zda v nich stěžovatelka spatřuje porušení ústavně zaručených práv svých, či práv Jana Flenera, jakožto fyzické osoby. V druhém případě by Ústavní soud musel tyto námitky odmítnout pro neoprávněnost navrhovatele, jelikož v řízení o ústavní stížnosti nelze uplatnit actio popularis. Ústavní soud se proto pro účely této ústavní stížnosti zabýval výhradně případným porušením základních práv stěžovatelky.
Pokud jde o samotný příkaz, Ústavní soud se především neztotožňuje s argumentem stěžovatelky, podle něhož jsou v příkazu uvedené informace vágní a nejednoznačné. Podle názoru Ústavního soudu jsou v příkazu dostatečným způsobem specifikovány prostory, v nichž měla být prohlídka vykonána, stejně jako věci, které by se v daných prostorách mohly nacházet. Ústavní soud k tomu uvádí, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny detailně popsat každou jednotlivou pro trestní řízení důležitou věc, jež by se měla v místě prohlídky nacházet. V místech prohlídky se totiž mohou nacházet i věci, které vzhledem k jejich kvalitě nebo kvantitě konkrétně specifikovat nelze, i když s trestnou činností souvisejí (podobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1725/13 ze dne 11. 10. 2013 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2097/12 ze dne 19. 7. 2012). Tak tomu bylo i v projednávaném případě. Z příkazu je zřejmé, po jakém typu věcí bude v rámci prohlídky pátráno a k jaké trestné činnosti (a k činnosti jakých společností) se mají tyto věci vztahovat, z popisu trestné činnosti vyplývá také to, z jakého důvodu by uvedené věci mohly hrát v trestním řízení důležitou roli.
Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením, podle něhož byl napadený příkaz vydán na základě nepravdivých či nepřesných informací. V předmětném příkazu jsou naopak poměrně podrobně popsány dosavadní poznatky z vyšetřování, včetně provázanosti podezřelého Jana Flenera s několika společnostmi sídlícími v areálu, v němž byla posléze daná prohlídka vykonána. Jak se v příkazu uvádí, z dosavadního šetření vyplynulo, že právě v tomto areálu se podezřelý dříve obvykle zdržoval, odtud řídil společnosti ANDĚL 112, a. s., Fresh Hills, s. r. o., a další, úkoloval zaměstnance uvedených společností apod. Právě tyto informace byly pro vydání příkazu k prohlídce klíčové, přičemž stěžovatelka je nikterak nerozporuje.
Ústavní soud považuje za irelevantní skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 10 označil za součást řetězce karuselových obchodů také společnost Fresh Hills, s. r. o., ačkoli v posléze vydaném usnesení o zahájení trestního stíhání tato společnost údajně nikterak nefiguruje. Je potřeba mít na vědomí, že příkaz k prohlídce jiných prostor byl vydán ve fázi řízení, v níž ještě nejsou podrobně známy veškeré informace o údajné trestné činnosti. Po obecných soudech není v této fázi možno požadovat zcela precizní popis trestné činnosti, přičemž právě provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor často slouží k dalšímu objasnění podstatných okolností případu. Z žádného podústavního předpisu přitom nevyplývá, že by se popis skutkového stavu obsažený v příkazu k domovní prohlídce či k prohlídce jiných prostor musel zcela shodovat s popisem trestné činnosti tak, jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, které v době vydání příkazu vůbec zahájeno nebylo. Takový požadavek by byl ostatně nesmyslný. Z ústavní stížnosti navíc ani nevyplývá, jakým způsobem by uvedení společnosti Fresh Hills, s. r. o., mohlo samo o sobě zasahovat do stěžovatelčiných základních práv.
Pochybení ústavních rozměrů Ústavní soud konečně nespatřuje ani v postupu Policie České republiky při výkonu nařízené prohlídky. Stěžovatelka uvádí, že v návaznosti na nepřesné informace uvedené v příkazu byl tento příkaz doručen zaměstnanci společnosti Fresh Hills, s. r. o., se kterým byl proveden výslech podle §84 trestního řádu a který se prohlídky zúčastnil, přičemž naopak nebylo vyčkáno na účast advokáta předsedy představenstva stěžovatelky Jana Flenera. Z protokolů o domovních prohlídkách a prohlídce jiných prostor ovšem vyplývá, že napadený příkaz byl doručen právě i Janu Flenerovi, taktéž s ním byl veden výslech podle §84 trestního řádu a zároveň mu nebylo bráněno se prohlídky zúčastnit; tohoto práva nicméně nevyužil s tím, že žádá pouze přítomnost svého advokáta. Nelze přitom opomenout, že Jan Flener požadoval účast advokáta svého, nikoli advokáta stěžovatelky, jakožto právnické osoby. To vyplývá i z protokolu o domovní prohlídce na adrese P., kde přivolaný advokát uvedl, že si jej jako advokáta zvolil pan Jan Flener.
Ústavní soud se přes výše uvedené nad rámec zabýval otázkou, zda postupem Policie České republiky nemohlo být porušeno stěžovatelčino právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, ačkoli stěžovatelka porušení tohoto práva v ústavní stížnosti nenamítala. Ústavní soud v této souvislosti uvážil následující. Před započetím prohlídky jiných prostor byl proveden výslech předsedy představenstva stěžovatelky Jana Flenera. Policie České republiky před tímto výslechem Janu Flenerovi umožnila zajistit si právní pomoc a s výslechem vyčkala na účast přivolaného právního zástupce (stěžovatelka tak mohla být jeho prostřednictvím dostatečně seznámena se všemi možnými riziky a důsledky prováděných vyšetřovacích úkonů). Následně Policie České republiky tomuto právnímu zástupci ani aktivně neznemožňovala účast při jednotlivých vyšetřovacích úkonech (z protokolů o prohlídkách nic takového nevyplývá a netvrdí to ani stěžovatelka). Je nicméně potřeba vzít na vědomí, že domovní prohlídky a prohlídka jiných prostor, ke kterým mělo daný den dojít, byly považovány za úkony neodkladné. Proto měly proběhnout ve stejný den a ve stejnou dobu, aby se pokud možno co nejvíce omezilo riziko zničení či ztráty věcí důležitých pro trestní řízení, které se mohly v místech prohlídek nacházet. Jan Flener ovšem požadoval účast svého právního zástupce postupně na všech prohlídkách, čímž by smysl provedených vyšetřovacích úkonů byl vážně ohrožen. Vzhledem ke komplexnosti daňové trestné činnosti, kvůli níž byly prohlídky nařízeny, se přitom zajištění hledaných materiálů jevilo jako nanejvýš důležité.
Za podstatné považuje Ústavní soud také to, že při prohlídce samotné Policie České republiky získala pouze hmotný důkazní materiál (a to navíc pouze z kanceláří jiných společností, viz dále). Jinými slovy, obstarány byly pouze důkazy, které existovaly nezávisle na vůli stěžovatelky, a účast advokáta by tak na získání těchto důkazů neměla žádný vliv (pro podobný názor srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Begu proti Rumunsku ze dne 15. 3. 2011 č. 20448/02). Nelze konečně přehlédnout, že kanceláře stěžovatelky byly již v době prohlídky vyklizeny a nepoužívány, pročež z těchto místností k odebrání žádných věcí nedošlo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by jí náleželo jakékoli právo k věcem, které byly při prohlídce odňaty v jiných kancelářích. Je tak nepochybné, že účast advokáta nemohla na postavení stěžovatelky nic změnit.
Pokud se týče výzvy k vydání věci ve smyslu §84 trestního řádu, ani zde Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nespatřil. Jak už bylo řečeno, určité věci důležité pro trestní řízení nelze vzhledem k jejich vlastnostem zcela konkrétně specifikovat, přičemž ustanovení §84 trestního řádu dopadá především na případy, kdy je jasné a zřejmé, kterou individuálně určenou věc policejní orgán hledá (viz již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1725/13 ze dne 11. 10. 2013). Z protokolu o provedení prohlídky ani neplyne, že by policejní orgán požadoval vydání věcí, které by s trestním řízením nesouvisely. I zde je navíc možno připomenout, že stěžovatelka netvrdí, že by jí během prohlídky byly odebrány jakékoli věci.
Lze tedy shrnout následující. Napadený příkaz k prohlídce jiných prostor je řádně odůvodněn, je z něj patrné, v jakých prostorách mělo k prohlídce dojít, a přípustným způsobem jsou specifikovány i věci důležité pro trestní řízení, jež se mohly v daných prostorách nacházet. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo ani při samotném vykonání prohlídky. Před jejím zahájením byl stěžovatelce (prostřednictvím předsedy představenstva) příkaz k prohlídce řádně doručen, byl proveden výslech podle ustanovení §84 trestního řádu a postupováno bylo také v souladu s ustanovením §85 trestního řádu. Stěžovatelce navíc v rámci prohlídky nebyly zabaveny žádné věci, jelikož její prohledané kanceláře byly nepoužívané a vyklizené.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stejně byly odmítnuty stěžovatelčiny návrhy, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal jí obnovit stav před porušením.
Namísto soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera, uvedených v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedají v I. senátu Ústavního soudu v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) soudci Kateřina Šimáčková a Ludvík David.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu