ECLI:CZ:US:2014:1.US.1723.14.1
sp. zn. I. ÚS 1723/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj)o ústavní stížnosti stěžovatelky TOI TOI, sanitární systémy, s.r.o., se sídlem Pražská 264, Slaný, právně zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem, se sídlem Školská 38, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. dubna 2014 č. j. 110 EC 92/2012-110, za účasti Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.*)
________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2014
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 19. května 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení výroků I., II., IV., V., VI., IX., X., XL, XII., XIV., XVI., XVII., XVIII., XIX., XX., XXI., XXII., XXIII., XXIV., XXV., XXVI., XXVII. a XXVIII. v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí řízení a žalobkyní v daném právním sporu, Mgr. Annou Větrovskou, smlouvu o poskytování právních služeb. Protože mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebyla stanovena odměna, domáhala se vedlejší účastnice zaplacení mimosmluvní odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatelka se snažila prokázat, že mezi stranami sporu existovala ústní smlouva upravující platební podmínky. Okresní soud v Kladně rozhodl tak, že v plném rozsahu vyhověl vedlejší účastnici a přisoudil jí tak náhradu nákladů za právní zastupování stěžovatelky.
Stěžovatelka ve své stížnosti brojí zejména proti postupu Okresního soudu v Kladně, který prý odmítl provést výslechy jí navržených svědků, ale místo toho provedl pouze důkaz čtením protokolů o dřívější výpovědi. Soud jí tak podle jejího názoru neumožnil se v daném sporu efektivně bránit. Stěžovatelka dále uvádí, že byla obejita pravidla o koncentraci řízení a to tím, že soud vycházel při dokazování z dřívější věci, která byla skutkově a právně podobná; také namítá, že soud provedl důkaz spisem z dřívější věci bez návrhu účastníků, i když bylo zřejmé, že provedení tohoto důkazu (s ohledem na výsledek dřívějšího řízení) půjde k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka považuje tato porušení za ještě významnější s ohledem na skutečnost, že dané řízení probíhá pouze jedno instančně, jelikož se jedná o tzv. bagatelní věci a tak daná procesní pochybení nelze v dalších řízeních napravit.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v dané věci namítala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a to tím, jak Okresní soud v Kladně prováděl a hodnotil důkazy. Ústavní soud konstatuje, že v této souvislosti rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu dle §120 zákona o.s.ř. a zpochybňování postupu soudu v této souvislosti tak nemá ústavněprávní rozměr. Ohledně otázky vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu Ústavní soud již dříve judikoval, že pokud soud zamítne provedení důkazů, které navrhnul účastník, toto zamítnutí řádně odůvodní a zároveň lze z důkazů do té doby provedených prokázat skutkový stav posuzované věci, nezakládá takový postup soudu porušení práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pouze v případě pokud by obecný soud zamítl provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění nebo by jej zcela opomenul, by byl Ústavní soud nucen do procesu dokazování zasáhnout [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
Okresní soud v Kladně se tedy s touto námitkou stěžovatelky vypořádal tím, že v odůvodnění svého rozsudku na str. 14 byť stručně, avšak dostatečně uvedl, z jakého důvodu považoval provedení navržených důkazů za nadbytečné. Svědci byli vyslechnuti v jiné, ale skutkově i právně téměř totožné věci a důkaz tak mohl být proveden čtením protokolů, čímž se chránila hospodárnost řízení; s neprovedením důkazu výslechu další svědkyně, se obecný soud dostatečně vypořádal, když zdůvodnil, že podle něj již skutkový stav již byl dostatečně prokázán. Ústavní soud proti tomuto odůvodnění nemá žádné ústavněprávní výhrady.
Skutečnost, že obecný soud při svém rozhodování vyšel z dokazování provedeného v dřívější, skutkově a právně totožné věci, nelze vnímat jako porušení práva na zákonného soudce, ale za adekvátní postup soudu, který má zájem na efektivním průběhu řízení. Stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům v předchozí věci, a tak, jestliže se v ní staly určité skutkové okolnosti nesporné, nelze nic namítat proti tomu, že je soud přijal i ve věci pozdější. Ústavní soud také neshledal relevantní námitku stěžovatelky, která se domnívá, že tímto postupem byla obejita pravidla o koncentraci řízení. Stěžovatelka i v daném řízení měla možnost podávat návrhy na provedení důkazů a také návrh na výslechy svědků podala. Soud sice tyto důkazy neprovedl, ale jak je popsáno výše, nejedná se o opomenutí důkazu a ani o porušení zásady o koncentraci řízení. Stěžovatelka dále brojila proti postupu soudu, který ze své vlastní iniciativy provedl důkaz spisem. Ústavní soud k argumentu stěžovatelky uvádí, že obecný soud je dle §120 odst. 2 o. s. ř. oprávněn provést i jiné než účastníky navržené důkazy, a to i v případech, kdy to je potřebné ke zjištění skutkového stavu.
Výše uvedené platí tím spíše, že se v projednávané věci jedná o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud při posuzování této věci nemohl přehlédnout, že napadeným rozsudkem obecného soudem bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu). Posledně uvedená skutečnost sice není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by však proti logice tohoto omezení, aby přezkum takovéhoto rozsudku byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví [srov. např. nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583); též usnesení ze dne ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07].
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že prakticky shodným návrhem stěžovatelky se zabýval již v řízeních, vedených pod sp. zn. I. ÚS 3267/13 a II. ÚS 2065/14, přičemž ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Jak plyne ze shora řečeného, neměl I. senát Ústavního soudu důvodu odchylovat se od dřívějšího postupu Ústavního soudu ani v této věci.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu