ECLI:CZ:US:2014:1.US.1793.14.1
sp. zn. I. ÚS 1793/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3291/2013-58 ze dne 12. 2. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 139/2013-45 ze dne 23. 4. 2013 za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 128 300 Kč s příslušenstvím, kterou stěžovatel, v původním řízení žalobce, požadoval z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 78/06, a to v době od 28. 7. 2006 do 9. 8. 2012. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl.
II.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel nesoulad napadených rozhodnutí spatřuje ve vadném posouzení, že dovolání není přípustné proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, neboť napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud dle stěžovatele pominul otázku, že Městský soud v Praze zvolil jako své kritérium pro zamítnutí žaloby i to, že v jiném, "druhém" řízení, vedeném pod sp. zn. 25 C 178/06, neuspěl se žalobou, přičemž šlo o totožný předmět řízení, jen o jiné období. Dle mínění stěžovatele totožnost označených dvou řízení nikdy neexistovala, šlo o nárok na smluvní pokutu vždy za jiná období, a tudíž i dvě zcela odlišná soudní řízení. Odvolací soud prý dále pominul, že "nemajetková újma se neprokazuje a povinnost prokázat její případnou neexistenci je pouze věcí žalovaného". Zde soud podle názoru stěžovatele "převzal neústavně roli soudu aktivisty", který nepostupuje nestranně a v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny "se přesunul na stranu žalovaného a jal se vlastně za něj hledat kvazidůvody pro zamítnutí žaloby". Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporované rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel své výhrady směřuje proti způsobu, s nímž se Nejvyšší soud vypořádal ve svém dovolacím rozhodnutí. Zde je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, což dovolací soud v posuzovaném případě splnil.
Dovolací soud v rámci rekapitulace dosavadního řízení připomněl, že stěžovatel se domáhal téhož plnění jednou za pomoci aplikace občanského zákoníku a podruhé, v dalším řízení, za pomoci aplikace obchodního zákoníku. K tomu je nutno poznamenat, že toto tvrzení (původně odvolacího soudu) stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani nijak nezpochybnil. Dále poukázal Nejvyšší soud na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že stěžovateli mohla vznikat nemajetková újma z titulu nepřiměřené délky řízení toliko po dobu prvních dvou let řízení, neboť následně již věděl, že se svým nárokem nemůže být úspěšný, byť se i týkal jiného období (podstata žalobou uplatňovaného nároku však zůstala stejná). Tento závěr odvolacího soudu však stěžovatel v dovolání nenapadl, a proto Nejvyšší soud neměl důvod jej podrobit meritornímu přezkumu, obzvláště když po obsahové stránce byl shledán v souladu s judikaturou dovolacího soudu, akcentovanou v řadě jeho rozhodnutí, a sice že význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení. Je zřejmé, že stěžovatel s tímto odůvodněním pouze nesouhlasí, a to argumenty formulovanými v obecné poloze, aniž by však uvedl, v čem konkrétně by se měl tento závěr dovolacího soudu (tedy o nenapadnutí jednoho z hlavních právních závěrů odvolacího soudu a o jeho souladu s judikaturou Nejvyššího soudu), ocitnout v rozporu s ústavním pořádkem, tedy zejména z čeho stěžovatel na porušení konstantní judikatury dovolacím soudem usuzuje. Totiž pouhá změna v období, za které je nárok na plnění uplatňován, nemůže per se vést ke zpochybnění závěrů majících obecnější dopad nezávisle na proměně času, a tím méně k jejich zpochybnění po stránce ústavně právní. Ústavní soud tedy ve světle stěžovatelovy velmi obecné argumentace nemohl shledat porušení jeho práva na spravedlivý proces. Pokud pak jde o námitku stran důkazního břemena na straně žalované, ani zde není jasné, z čeho stěžovatel vychází, a proto se ani jí blíže zabývat nemohl.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu