ECLI:CZ:US:2014:1.US.1805.14.1
sp. zn. I. ÚS 1805/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o., se sídlem v Praze, Pražská 1321/38a, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem Advokátní kanceláře Vych & Partners s.r.o., sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. 94 Co 87/2014, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 26. 5. 2014 se společnost AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o., se sídlem v Praze (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutí vydaným v řízení o zaplacení částky 5 041 Kč byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí v plném rozsahu zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 21. 1. 2014 elektronickým platebním rozkazem č. j. EPR 338552/2013-7 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") ve výroku I uložil žalované INTERAUTO PRAHA spol. s r.o., se sídlem v Praze 11 (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 5 041 Kč (tento výrok nebyl odvoláním napaden a nabyl tak již právní moci); výrokem III uložil nalézací soud žalované zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě náhradu nákladů řízení ve výši 4 756 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.
Proti nákladovému výroku III elektronického platebního rozkazu nalézacího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. EPR 338552/2013-7 podala žalovaná odvolání, neboť byla přesvědčena, že nebyly splněny podmínky pro přiznání nákladů řízení žalobkyni uvedené v §142a o. s. ř, neboť předžalobní výzva nebyla doručena žalované na adresu určenou pro doručování ve smlouvě. Proto navrhla nákladový výrok změnit tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dne 19. 3. 2014 usnesením sp. zn. 94 Co 87/2014 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") elektronický platební rozkaz ze dne 21. 1. 2014 č. j. EPR 338552/2013-7 v napadeném výroku III o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila podmínku uvedenou v ust. §142a o. s. ř. a nezaslala žalované předžalobní výzvu k plnění na dohodnutou adresu pro doručování; proto jí nepříslušela náhrada nákladů tohoto řízení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. 94 Co 87/2014 bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Stěžovatelka dále uvedla, že neměla možnost vyjádřit se k odvolání žalované proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 21. 1. 2014 č. j. EPR 338552/2013-7, čímž jí byla odňata možnost jednat před soudem. Poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 922/09 (N 143/53 SbNU 759) a ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) a tvrdila, že neměla možnost se řádným způsobem procesně bránit a vyjádřit k tvrzením žalované, v důsledku čehož bylo řízení stiženo tak zásadní procesní vadou, jež vedla k porušení práva na spravedlivý proces i práva vlastnit majetek. Stěžovatelka napadené rozhodnutí považuje za nesprávné i po věcné stránce, neboť ustanovení §142a odst. 2 o. s. ř. pro účely zachování nároku na přiznání náhrady nákladů řízení požaduje pouze doložení o zaslání předžalobní výzvy a nikoliv o doručení předžalobní výzvy, jak nesprávně uvedl odvolací soud.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, který byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které odvolací soud odvolání žalované proti nákladovému výroku vyhověl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v rozhodnutí tohoto soudu vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
V odvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení odvolací soud poznamenal, že "[ž]alobce se k podanému odvolání nevyjádřil." Z listiny nalézacího soudu ze dne 4. 2. 2014 č. j. EPR 338552/2013-13 označené jako "Předložení věci k rozhodnutí o odvolání" pak skutečně vyplývá, že (k uvedenému datu) odvolání nebylo ostatním účastníků doručováno, jak tvrdila stěžovatelka v ústavní stížnosti. Ze shromážděných podkladů ovšem není dostatečně zřejmé, zda odvolání žalované bylo doručováno stěžovatelce později či vůbec. I kdyby však platila posledně uvedená varianta, Ústavní soud je toho názoru, že skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry odvolacího soudu ohledně ujednání účastníků o adrese pro doručování veškeré korespondence týkající se smlouvy o sběru, přepravě a odstraňování odpadu ze dne 10. 7. 2010 a z 30. 1. 2012, a z porušení tohoto ujednání plynoucích důsledků, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelkou naříkané rozhodnutí za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné odůvodnění plně odkázat.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou předmětné částky nákladového výroku. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupné na http://nalus.usoud.cz), který v projednávaném případě neshledal.
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu