ECLI:CZ:US:2014:1.US.1808.12.1
sp. zn. I. ÚS 1808/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Klíra, zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem Mánesova 19, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 4. 2011, č. j. 41 C 14/2009-65, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2012, č. j. 13 Co 664/2011-91, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 15. 5. 2012, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále také "odvolací soud") ze dne 31. 1. 2012, č. j. 13 Co 664/2011-91, byl změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále také "soud prvního stupně") ze dne 7. 4. 2011, č. j. 41 C 14/2009-65, tak, že stěžovatel je povinen žalobci Městu Bochov, IČ: 00254444, se sídlem náměstí Míru 1, Bochov, nahradit náklady řízení ve výši 120 676,- Kč.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.
Žalobce se žalobou podanou dne 22. 12. 2009 proti stěžovateli domáhal uložení povinnosti zaplatit částku ve výši 329 448,- Kč s příslušenstvím. Důvodem pro podání této žaloby byla skutečnost, že žalobci sice byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne11. 12. 2006, č. j. 25 Co 360/2006-558, uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 329 448,- Kč, což i učinil, avšak tento pravomocný rozsudek byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, č. j. 32 Cdo 2081/2007-589, zrušen. Tím tedy došlo ke zrušení důvodu zaplacení uvedené částky. Výzvou ze dne 19. 2. 2009 žalobce stěžovatele vyzval k vrácení plnění, k čemuž však nedošlo.
Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 41 C 14/2009-65, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit uvedenou částku žalobci. Výrokem II. byla stěžovateli dále uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 67 468,- Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, tedy o nákladech řízení, podal žalobce odvolání. V něm namítal nesprávnost určení výše přiznaných nákladů, které měly být vyčísleny částkou 120 676,- Kč. Stěžovatel ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že v jiném sporu vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 8 C 159/95 o náhradu škody ve výši 2 101 668,- Kč mu proti žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a proto ve zde souzené věci by měl být aplikován §150 občanského soudního řádu, neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by soud neměl náhradu nákladů řízení přiznat. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2012, č. j. 13 Co 664/2011-91, byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 120 676,- Kč. V odůvodnění se odvolací soud vypořádal s návrhem stěžovatele na aplikaci §150 občanského soudního řádu. Konkrétně uvedl, že zásadním pravidlem pro rozhodnutí o nákladech řízení je míra úspěchu ve věci, z čehož zákon připouští výjimku. Pro její uplatnění však dle názoru odvolacího soudu nebyly splněny předpoklady. Poukázal jednak na skutečnost, že přezkumu nebyl podroben výrok, kterým byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, nýbrž pouze výše přiznaných nákladů, jednak na skutečnost, že odvolání podal pouze žalobce, nikoliv již sám stěžovatel. Důvod pro odmítnutí aplikace §150 občanského soudního řádu dále shledal v tom, že stěžovatel byl v prodlení s uhrazením částky po dobu téměř tří let.
II.
Výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť dle jeho názoru zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v jiném řízení proti žalobci, jehož předmětem byla náhrada škody ve výši 2 101 668, Kč, mu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2006, č. j. 25 Co 360/2006-558, byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 329 448,- Kč, což posléze bylo žalobcem i splněno. Tento rozsudek však byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, č. j. 32 Cdo 2081/2007-589, zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2011, č. j. 25 Co 390/2010-742, byla žaloba žalobce opět zamítnuta, avšak stěžovateli již náhrada nákladů řízení (vyčíslena na částku převyšující 700 000,- Kč) přiznána nebyla. Stěžovatel uvádí, že soudní řízení trvalo téměř 16 let a představovalo pro něj nejen psychickou, ale i finanční zátěž, neboť po celou jeho dobu náklady svého právního zastoupení řádně platil.
Po skončení řízení byl žalobcem požádán o vrácení částky 329 448,- Kč. Tuto sumu však použil právě na zaplacení svého právního zastoupení. Protože těmito prostředky nedisponoval, byla proti němu podána žaloba, které bylo vyhověno. V řízení alespoň navrhl, aby soudy aplikovaly ustanovení §150 občanského soudního řádu a zohlednily dřívější řízení, v němž mu náhrada nákladů řízení proti žalobci přiznána nebyla. K tomu dále dodává, že mu navíc byly účtovány i náklady stádií řízení, která sám nezavinil.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, resp. jejich výroky, zrušil.
III.
V rámci přípravy se k ústavní stížnosti vyjádřil jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně. Oba shodně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto vyjádření účastníků nezasílal stěžovateli k replice, neboť by nepřinesla žádné nové skutečnosti.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný.
Pokud se jedná o námitky vztahující se k nákladovému výroku, konstatuje Ústavní soud, že se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a opakovaně konstatoval, že tato otázka zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako soud třetí či čtvrté instance. Interpretace a aplikace relevantních pravidel procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to opět obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je oprávněn pouze posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlnosti, obsaženým zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se otázkou nákladů řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily úplným odůvodněním. Lze dokonce konstatovat, že stěžovatel pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany obecných soudů.
Pokud stěžovatel v rámci výtek poukazoval na skutečnost, že v řízení před obecnými soudy mělo být aplikováno ustanovení §150 občanského soudního řádu, je nutno vést, že tato argumentace zásadně vyplývá z jiné souzené věci. Konkrétně stojí na tvrzení, že v jiném řízení o žalobě žalobce proti stěžovateli mu náhrada nákladů řízení přiznána nebyla, a proto by stejný postup měl být zvolen i v nyní souzené věci, kdy je procesně úspěšným účastníkem žalobce. K tomuto argumentu Ústavní soud dodává, že výrok soudu v řízení o náhradě škody založen na aplikaci §150 občanského soudního řádu, kdy žaloba žalobce byla zamítnuta, vychází z jiných skutkových okolností, než výrok rozhodnutí o nákladech řízení v nyní souzené věci. V žádném případě nelze učinit kategorický závěr, že pokud byl §150 občanského soudního řádu aplikován v neprospěch jednoho účastníka, je povinností soudu postupovat stejně v jiném řízení v neprospěch druhého účastníka. Ze stejných důvodů nelze uznat ani argument o nepřiměřené délce původního řízení před obecnými soudy, které mělo trvat téměř 16 let a stěžovateli mělo působit psychické i finanční obtíže. Protiprávní by naopak byl takový stav, pokud by žalobce, který podle pravomocného rozsudku nahradil stěžovateli náklady řízení, nemohl v případě zrušení tohoto rozsudku žádat vrácení zaplacené částky. Z vyžádaného spisu a napadených rozhodnutí dokonce vyplývá, že žalobce nepodal žalobu přímo, nýbrž dopředu stěžovatele vyzval, aby zaplacenou částku vrátil. Pokud stěžovatel této výzvě nevyhověl, je podání žaloby logickým důsledkem, kterého si stěžovatel musel být vědom. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v řízení úspěšný a jeho žalobě bylo vyhověno, je stejně správným i závěr soudu o povinnosti stěžovatele nahradit náklady celého řízení.
K druhému uplatněnému argumentu, tedy že stěžovatel je povinen nahradit i náklady řízení, které sám nezavinil, Ústavní soud uvádí, že to byl právě stěžovatel, kdo neustále vyjadřoval nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů. Již v rámci odporu k platebnímu rozkazu uvedl, že řízení o žalobě žalobce dosud není pravomocně skončeno, a není tak zřejmé, kdo bude povinen hradit jeho náklady. Tato argumentace však nemohla zpochybnit závěr soudu o vyhovění žalobě žalobce a přiznání náhrady nákladů řízení, neboť důvod pro vznik povinnosti stěžovatele vrátit žalobci uplatňovanou částku byl vázán nikoliv na pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu v řízení po vrácení věci Nejvyšším soudem, nýbrž na skutečnost, že důvod, pro který žalobce stěžovateli platil, později odpadl. Pokud by tedy stěžovatel nepodal odpor, navíc odůvodněný zcela nerelevantními argumenty, mohla být výše hrazených nákladů vyčíslena v mnohem menším rozsahu. Závěr obecných soudů, že stěžovatel, který je procesně neúspěšný, musí žalobci nahradit všechny účelně vynaložené náklady celého řízení, je správný a v souzené věci jej nelze zpochybnit.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
V.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu