ECLI:CZ:US:2014:1.US.1837.14.1
sp. zn. I. ÚS 1837/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Kristiny Neubertové Zemánkové, zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem LL.M, advokátem se sídlem Rumunská 28, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 Aps 5/2013-79, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2013, č. j. 22 A 49/2013-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces, na účinný právní prostředek nápravy, na zákonného soudce, na podnikání a získávání prostředků pro své životní potřeby prací, na ochranu soukromého života, svobodu svědomí a práva činit to, co není zakázáno.
Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu vyplývá, že stěžovatelka, která je porodní asistentkou, dne 1. 11. 2012 podala ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") žádost o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru porodní asistentka ve vlastním sociálním prostředí pacientek. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2012, č. j. KUOK 100989/2012, bylo žádosti stěžovatelky vyhověno a bylo jí uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb, jímž byla stěžovatelka s účinností od 1. 12. 2012 oprávněna poskytovat zdravotní péči ve vlastním sociálním prostředí pacienta ošetřovatelskou péčí porodní asistentky. V odůvodnění tohoto rozhodnutí krajského úřadu bylo uvedeno, že "toto oprávnění neopravňuje poskytovatele k vedení porodů. Poskytovatel nemá k dispozici pracoviště, kde jsou vedeny fyziologické porody podle vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče".
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že při předávání uvedeného rozhodnutí krajského úřadu jí úřední osoby ústně informovaly, že pokud by asistovala u porodu mimo zdravotnické zařízení, mohla by jí být udělena pokuta do výše 1.000.000,- Kč. Odůvodnění rozhodnutí i sdělení úředních osob stěžovatelku zaskočilo, a přestože odůvodnění rozhodnutí není právně závazné, stěžovatelka se jím cítila být dotčena na svém právu poskytovat v neomezeném rozsahu péči ve svém oboru. Proto se obrátila na krajský úřad s žádostí o poskytnutí informace, jaký typ oprávnění k poskytování zdravotních služeb potřebuje, aby jako porodní asistentka mohla poskytovat ošetřovatelskou péči v souvislosti s porodem ve vlastním sociálním prostředí klientek, tedy výhradně mimo zdravotnické zařízení. Krajský úřad stěžovatelce odpověděl sdělením ze dne 18. 12. 2012, č. j. KUOK 106562/2012, že zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, nezná pojem "porod doma" a že dle jeho názoru nelze vést porody mimo zdravotnické zařízení, vyjímaje případy nouze.
Následovala další žádost stěžovatelky o poskytnutí informací ohledně asistence u porodu mimo zdravotnické zařízení, jejímž prostřednictvím chtěla stěžovatelka krajskému úřadu zprostředkovat právní názor svého právníka a rovněž zjistit podrobnosti o možnosti uložení pokuty, pokud by u porodu mimo zdravotnické zařízení asistovala. Krajský úřad jí přípisem ze dne 9. 1. 2013 odpověděl v podstatě stejně jako v předešlém sdělení ze dne 18. 12. 2012.
Stěžovatelka byla v důsledku uvedeného postupu krajského úřadu v obavách z možné likvidační pokuty, která pro ni byla natolik odstrašující, že se rozhodla nevyhovět žádosti své klientky, která projevila zájem o její službu v podobě poskytnutí zdravotní péče při porodu ve svém vlastním sociálním prostředí (dále jen jako "klientka"). Klientka nakonec dne 18. 3. 2013 porodila doma bez odborné asistence.
Stěžovatelka spolu se svojí klientkou i jejím narozeným dítětem podaly dne 10. 5. 2013 správní žalobu proti nezákonnému zásahu krajského úřadu, který spočíval v protiprávním odrazení stěžovatelky jako porodní asistentky od toho, aby asistovala dne 18. 3. 2013 u porodu v domácnosti klientky, přestože stěžovatelka byla a je oprávněna péči u porodu doma v rámci domácí péče poskytovat. Přestože žaloba a následně i kasační stížnost stěžovatelčiny klientky a jejího narozeného dítěte byly před správními soudy rozhodovány společně s žalobou a kasační stížností stěžovatelky, pro účely nyní projednávané ústavní stížnosti je postačující, že se následující rekapitulace věnuje pouze věci stěžovatelky.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatelky odmítl, neboť ji podala opožděně. Podle krajského soudu byla informace o tom, že není oprávněna provádět porody v prostředí domácí péče, poprvé poskytnuta stěžovatelce v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 28. 11. 2012. Nejpozději pak byla tato tvrzení krajského úřadu, v nichž stěžovatelka spatřuje nezákonný zásah vůči své osobě, stěžovatelce známa v prosinci roku 2012 na základě písemnosti krajského úřadu ze dne 18. 12. 2012, č. j. KUOK 106562/2012. Vzhledem k tomu, že žaloba ve věci řízení o ochraně před nezákonným zásahem musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu, krajský soud žalobu stěžovatelky podanou dne 10. 5. 2013 odmítl.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že výklad krajského soudu o opožděnosti žaloby je sice výkladem možným, avšak výkladem nejméně příznivým, formalistickým a ústavně nekonformním. Zásah se totiž projevil až v den porodu, kdy skutečně byla stěžovatelka odrazena od poskytnutí péče. O samotném zásahu se tedy dozvěděla až v době, kdy byla skutečně porušena její práva, což bylo v den porodu, kdy klientka stěžovatelky porodila bez potřebné zdravotní péče a bez stěžovatelky jako jí zvoleného poskytovatele zdravotních služeb.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky výrokem II. napadeného rozsudku zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že stěžovatelka se o nezákonném zásahu, před kterým se domáhala žalobou ochrany, dozvěděla nejpozději dne 3. 12. 2012, kdy převzala rozhodnutí krajského úřadu o oprávnění poskytovat zdravotní péči porodní asistentky a žaloba stěžovatelky tak byla podána opožděně.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že nezákonný zásah krajského úřadu se intenzivněji projevil až v den porodu klientky, kdy skutečně byla stěžovatelka jako porodní asistentka odrazena od poskytnutí péče. Do té doby sice krajský úřad vydal rozhodnutí s odrazujícím odůvodněním a posílal stěžovatelce sérii dopisů jako reakci na její dopisy a žádosti o informace, nicméně o samotném zásahu se stěžovatelka dozvěděla až v době, kdy byla skutečně porušena její práva a bylo jí znemožněno poskytnout péči, kterou jí zákon ukládá, a znemožněno získat prostředky prací a výkonem své profese, takže až v den porodu mimo jiné přišla o příjem tím, že u něj neasistovala. I když nepochybně i před porodem došlo k určitým zásahům do práv stěžovatelky, konkrétně do soukromého života způsobením stresu, jde o zanedbatelný zásah oproti zásahu do práva získávat prostředky prací.
Stěžovatelka v této souvislosti ve své ústavní stížnosti upozornila na údajně rozdílný přístup Nejvyššího správního soudu ve věci trvajících důsledků nezákonného zásahu, uplatněný v rozhodnutí tohoto soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013-51, a namítla, že pokud se senát Nejvyššího správního soudu v případě stěžovatelky chtěl od této judikatury odchýlit, měl věc v souladu se zákonem předložit rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, jinak došlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce.
Stěžovatelka se tedy nemohla dozvědět o zásahu dříve než dnem porodu a právě datum, kdy se o zásahu žalobce dozví, je relevantní dle soudního řádu správního. Účelovým stanovením počátku lhůty pro podání žaloby před datum porodu, kdy ještě k zásahu nedošlo a stěžovatelka se tedy o něm nemohla na jisto dozvědět, je zakázaným odepřením práva přístupu k soudu (denegatio iustitiae), porušením práva na spravedlivý proces a porušením čl. 36. odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady řízení před správními soudy, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, přičemž se stěžovatelka zejména dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013-51, ve kterém je konstatováno, že "lhůta pro podání žaloby na ochranu před zásahem správního orgánu, a to ani lhůta subjektivní (dvouměsíční), ani lhůta objektivní (dvouletá), nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá. Jinak řečeno, žaloba proti zásahu, který trvá v okamžiku podání žaloby, z povahy věci nemůže být opožděná".
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů soudů, pokládá Ústavní soud za adekvátní poukázat na tu část stěžovatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve které se uvádí, že pro účely posuzování běhu žalobních lhůt a včasnosti žaloby na ochranu před zásahem správního orgánu, je zapotřebí rozlišovat mezi jednorázovými zásahy (včetně zásahů opakujících se) s trvajícími důsledky a samotnými trvajícími (kontinuálními) zásahy.
S ohledem na shora uvedené tak závěry správních soudů v nyní posuzované věci vycházejí z toho, že se o trvající zásah nejedná a neúčast stěžovatelky při porodu své klientky pak může být "toliko" důsledkem již proběhlého zásahu, o kterém se stěžovatelka dozvěděla již v prosinci roku 2012 a její žaloba z května roku 2013 byla proto podána opožděně. Tyto závěry správních soudů neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními a považuje je za ústavně konformní.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Ivana Janů v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu