ECLI:CZ:US:2014:1.US.1852.14.1
sp. zn. I. ÚS 1852/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem, se sídlem Náplavní 2013/1, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 5 T 131/2011, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 14 To 202/2012, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 5 T 131/2011, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 14 To 190/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 Tdo 257/2014, za účasti Okresního soudu v Písku, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 5 T 131/2011 (dále jen "rozsudek okresního soudu ze dne 10. 4. 2012"), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 14 To 202/2012 (dále jen "rozsudek krajského soudu ze dne 27. 6. 2012"), kterým byl rozsudek okresního soudu ze dne 10. 4. 2012 zrušen, a rozsudek okresního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 5 T 131/2011 (dále jen "rozsudek okresního soudu ze dne 19. 3. 2013"). Rovněž napadl rozsudek krajského soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 14 To 190/2013 (dále jen "rozsudek krajského soudu ze dne 25. 9. 2013"), jímž byl rozsudek okresního soudu ze dne 19. 3. 2013 zrušen, a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl (společně s dalším obviněným) uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 Tdo 257/2014 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 25. 9. 2013.
Trestná činnost, pro kterou byli obžalovaní odsouzeni, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že po předchozí slovní rozepři napadli poškozeného Jáchyma Pecha tak, že spolupachatel M. K. jej udeřil pěstí do levé strany hlavy, poté jej strhli na komunikaci, kde ležícího poškozeného M. K. nejméně desetkrát udeřil pěstí do levé části hlavy, krku a ramen, a stěžovatel poškozeného několikrát kopl do nohou, zad a páteře, načež útok ukončili, a poté, co Jáchym Pech vytáhl z kapsy mobilní telefon Nokia 3720C, kterým si chtěl přivolat pomoc, M. K. jej nejméně třikrát udeřil pěstí do hlavy a rukou škrtil pod krkem, přičemž stěžovatel se snažil poškozenému vytrhnout mobilní telefon z ruky, což se mu posléze podařilo, načež oba obvinění poškozeného odtáhli do jeho osobního vozidla VW Passat a uložili jej na zadní sedadla, čímž Jáchymu Pechovi způsobili odcizením telefonu Nokia 3720C se SIM kartou a paměťovou kartou o kapacitě 2 GB škodu nejméně 1.600 Kč, a poškozený utrpěl v důsledku napadení pohmoždění hlavy, krční páteře a otřes mozku s dobou léčení od 19. 3. 2011 do 29. 3. 2011.
Pokud jde o trestný čin loupeže, stěžovatel zpochybňuje dostatečnou podloženost skutkových závěrů obecných soudů. Soudy vycházely pouze z tvrzení poškozeného. O věrohodnosti této osoby je přitom třeba pochybovat, když poškozený uváděl, že měl v době incidentu u sebe finanční hotovost ve výši 6.600 Kč na splátku hypotéky u Hypoteční banky a.s., přičemž se později ukázalo, že poškozený nikdy klientem Hypoteční banky a.s. nebyl. Tuto skutečnost vzal v potaz i odvolací soud, který pro existenci důvodných pochybností o průběhu skutkového stavu z výroku rozsudku vypustil jednání stěžovatele, spočívající ve vydání peněženky s finanční částkou 6.600 Kč. Ohledně mobilního telefonu však k takovému postupu nedošlo. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na zásadu in dubio pro reo.
Co se týče trestného činu výtržnictví, stěžovatel skutkové závěry obecných soudů nerozporuje, má však za to, že zjištěný skutkový děj nelze takto právně kvalifikovat. I když totiž k potyčce s poškozeným došlo na místě veřejně přístupném, jeho jednání dle jeho přesvědčení nebylo takové povahy, aby se dotklo širokého okruhu občanů a bylo tak projevem záporného vztahu stěžovatele ke společnosti jako celku. Jednalo se jen o osobní rozepři mezi stěžovatelem, jeho synem jako spoluobviněným a poškozeným.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. V případě rozsudku okresního soudu ze dne 10. 4. 2012, rozsudku krajského soudu ze dne 27. 6. 2012 a rozsudku okresního soudu ze dne 19. 3. 2013, se jedná o rozhodnutí, která byla již v řízení zrušena respektive překonána rozhodnutími následujícími, a vzhledem k tomu musel Ústavní soud ve vztahu k nim považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatel toliko prezentuje svůj nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecných soudů, ač tyto ve věci vyšly z konkrétních důkazních pramenů a své závěry řádně a nikoliv nepřiléhavě odůvodnily.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu