ECLI:CZ:US:2014:1.US.1858.14.1
sp. zn. I. ÚS 1858/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Janem Zrnovským, advokátem se sídlem Revoluční 66, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 21. srpna 2013 č. j. 1 T 139/2011-114, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 1. listopadu 2013 č. j. 31 To 434/2013-122 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 4 Tdo 222/2014-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. srpna 2013 č. j. 1 T 139/2011-114 uznán vinným přečinem vydírání, za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na osmnáct měsíců. Proti uvedenému rozsudku stěžovatel podal odvolání, které projednal Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, který svým napadeným usnesením ze dne 1. listopadu 2013 č. j. 31 To 434/2013-122 rozhodl tak, že podle §256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že byla porušena jeho ústavním pořádkem České republiky zaručená práva na spravedlivý proces a řádnou obhajobu. Okresní soud v Liberci dle stěžovatele nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nedoplnil dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vině a trestu a konečně závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Odvolací soud poté dle mínění stěžovatele nedostatečně posoudil řízení proběhnuvší před soudem prvního stupně a jeho výsledky, čímž fakticky stvrdil vadnost postupu soudu prvního stupně. Stěžovatel uvádí, že skutkový stav věci byl zjišťován jednostranně, jen podle tvrzení poškozeného, aniž by byly zkoumány i aspekty tvrzené stěžovatelem, event. skutečnosti, jež mohly objektivně reprodukovat reálný průběh jednání, jež bylo prošetřováno v trestním řízení. Stěžovatel je toho názoru, že v trestním řízení v jeho věci pochybily orgány činné v trestním řízení především tím, že nezajistily veškeré důkazy, které byly schopné osvětlit projednávaný skutek, a to zejména obrazový záznam pořízený kamerovým bezpečnostním systémem, ač pro realizaci tohoto důkazu byly vytvořeny v počátku přípravného řízení dostatečné podmínky. Zajištěné takového důkazu ovšem mohlo mít v trestním řízení stěžovatele klíčový význam. Stejně tak stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pro odsouzení pro přečin vydírání je třeba prokázání existence úmyslného zavinění, k čemuž v jeho věci nedošlo. Pro spáchání přečinu vydírání neměl stěžovatel v rozhodné době žádný důvod ani žádný motiv. Podle stěžovatele některé projevy vůle - ač formálně splňují zákonem stanovené podmínky pro kvalifikaci skutku jako trestného činu - nemohou být kvalifikovány jako protiprávní jednání, neboť absentuje právě výše zmíněná subjektivní stránka a jsou učiněny v žertu či v nadsázce či jako jednání simulované. Žádný z rozhodujících soudů nezhodnotil otázku motivu řádně, neboť obecné soudy při svém rozhodování jeho úmysl presumovaly, aniž by vycházely z řádně provedených důkazů.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu