ECLI:CZ:US:2014:1.US.1875.13.1
sp. zn. I. ÚS 1875/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ladislavy Kulíškové a 2) Ing. Zdeňka Kužela, obou zastoupených JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, č. j. 22 Cdo 130/2013-438, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 11 Co 557/2011-398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Namítají porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Podstatou řízení před obecnými soudy bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti blíže specifikované v napadených rozhodnutích, jež byla z hlediska účelu vymezena jako objekt k bydlení, provozní budova a pozemek.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně ve věci rozhodoval opakovaně, posledně rozsudkem ze dne 20. 7. 2011, č. j. 26 C 156/2004-362, tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků a nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných (manželé Johnovi, manželé Kolací, L. Kulíšková, Ing. Z. Kužel, poslední dva uvedení - stěžovatelé) za současného uložení povinnosti zaplatit žalobkyni konkrétní částku jako vypořádání.
Ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 11 Co 557/2011-398, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že potvrdil zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.) za současného uložení povinnosti zaplatit žalovaným specifikovanou částku na vyrovnání podílů (výrok III.). V dalších výrocích rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. V důsledku nedostatku poučení dle §118 odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odvolací soud doplnil dokazování důkazy prokazujícími solventnost žalobkyně k vyplacení vypořádacích podílů žalovaným. Poté, se zohledněním zákonných kritérií stanovených v §142 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), konstatoval, že žalobkyně je majoritní spoluvlastnicí s ideálním podílem 6/10, když však hledisko účelného využití svědčí spíše žalovaným. Kromě těchto zákonných kritérií odvolací soud zohlednil ve prospěch žalobkyně, že předmětné nemovitosti byly odňaty její rodině a navráceny až v rámci procesu náprav majetkových křivd, dále, že je obecně vhodnější, aby vlastníkem nemovitostí byla jediná osoba, která o nich bude sama rozhodovat, než když je těchto osob více a též že žalovaní v rozsahu svých spoluvlastnických podílů (ideální 1/10) nemohli očekávat, že již v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bude zachováno právo předmětné nemovitosti užívat.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2013, č. j. 22 Cdo 130/2013-438, shledal rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a dovolání žalovaných zamítl. Velmi podrobně a precizně se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými žalovanými v dovolání.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, č. j. 22 Cdo 130/2013-438, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 11 Co 557/2011-398, podávají stěžovatelé (žalovaní 5/ a 6/) ústavní stížnost.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapitulují celý průběh řízení před nalézacími soudy. Následně brojí proti postupu dovolacího, ale především odvolacího soudu. Považují za neadekvátní, aby odvolací soud, který vycházel z prakticky stejného skutkového stavu, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nemovitost přiřkl jinému účastníku, když úvaha soudu prvního stupně nebyla v žádném ohledu nepřiměřená. Podle stěžovatelů odvolací soud akcentoval jiné skutečnosti dle vlastních preferencí, proto považují rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé.
Jestliže odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že jde o majetek vybudovaný předky žalobkyně (vedlejší účastnice), pak stěžovatelé uvádějí, že v řízení nebyla prokazována tato historická rodinná vazba, resp. že by předkové vedlejší účastnice nemovitosti skutečně vybudovali.
Stěžovatelé nesouhlasí s postupem odvolacího soudu již při prvním odvolacím řízení, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen k dalšímu projednání s tím, že je třeba nechat vypracovat revizní znalecký posudek za účelem zjištění ceny nemovitosti. Odvolací soud tak překročil svá oprávnění, když rozsudek prvostupňového soudu zrušil z důvodu provedení důkazu, který žalobkyně vůbec nenavrhovala.
Stěžovatelé se neztotožňují s postupem odvolacího soudu, kdy se přiklonil k závěru, že jediná osoba je pro nakládání s nemovitostí vhodnější, neboť do budoucna nelze vyloučit spory mezi spoluvlastníky. Předkládají vlastní, opačný názor a uvádějí argumenty svědčící ve prospěch jejich názoru.
Poukazují na to, že solventnost žalobkyně byla prokázána až v odvolacím řízení, proto podle nich nebyl důvod pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, které považovali za správné.
Závěrem poukazují na chování žalobkyně a její matky, které, i přes prvotní souhlas s rozdělením nemovitostí na jednotky, následně zmařily možnost takového rozdělení uzavíráním nových nájemních smluv, což považují za zneužití majority.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Obecné soudy, tedy zejména odvolací a dovolací soud, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána, své právní názory velmi podrobně a přesvědčivě odůvodnily, jejich právní názory mají oporu ve skutkovém stavu a Ústavní soud k nim nemá žádné výhrady. Stěžovatelé pouze nesouhlasí s právními závěry těchto soudů a domáhají se jejich přehodnocení. V ústavní stížnosti však předkládají argumenty, s nimiž se obecné soudy, zejména soud dovolací, podrobně vypořádaly. V posuzované věci však jde pouze o výklad běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatelé staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, k čemuž Ústavní soud, jak již bylo shora uvedeno, není povolán.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé zejména dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí, jakož i spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 26 C 156/2004, a vyžádaných vyjádření a s ohledem na to, že je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když shledal, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K námitkám stěžovatelů Ústavní soud uvádí následující.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud akcentoval jiné skutečnosti dle vlastních preferencí. Je třeba uvést, že námitku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé vznesli již v dovolání a Nejvyšší soud se s touto námitkou vyčerpávajícím způsobem vypořádal, vycházeje přitom z judikatury Ústavního soudu. Tuto argumentaci proto není třeba opakovat a Ústavní soud na ni odkazuje (viz str. 6 až 7 rozsudku). Jen doplňuje, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovatelům známo, že daná právní kvalifikace je možná (viz nález sp. zn. II. ÚS 2804/10). Samotnou podstatou řízení v posuzované věci byla otázka, komu bude předmětná nemovitost přikázána do vlastnictví či spoluvlastnictví, tedy zda žalobkyni nebo žalovaným (tedy včetně stěžovatelů). Tato otázka se prolínala jak řízením před soudem prvního stupně, tak odvolacím řízením. Soud prvního stupně rozhodl tak, že nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalovaných, odvolací soud na základě odvolání žalobkyně posuzoval opět tuto podstatu, tj. komu budou nemovitosti přikázány do vlastnictví (spoluvlastnictví). Jestliže pak na základě doplněného dokazování dospěl k odlišnému názoru a přikázal nemovitosti do vlastnictví žalobkyně, nelze takový postup považovat za nepředvídatelný, resp. překvapivý, neboť účastníci řízení museli předpokládat možnost takového právního názoru.
Další námitky stěžovatelů se týkaly úvah odvolacího soudu k samotnému přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně (vedlejší účastnice), a to konkrétně skutečnosti, že odvolací soud přihlédl k okolnosti historické rodinné vazby vedlejší účastnice k předmětným nemovitostem. V řízení však podle stěžovatelů nebylo prokázáno jediným důkazem, že by předkové vedlejší účastnice nemovitost skutečně vybudovali. Odvolací soud prakticky nevzal v potaz dosavadní způsob užívání ostatními spoluvlastníky, když uvedl, že při svém minoritním podílu museli počítat s tím, že v případě zrušení spoluvlastnictví jim nebude možnost užívání bytů zachována. Této skupiny námitek se týká i výtka stěžovatelů směřující proti náhledu soudu, že jediná osoba je pro nakládání s nemovitostí vhodnější, neboť do budoucna nelze vyloučit spory mezi spoluvlastníky.
Ústavní soud ani těmto námitkám nemůže přisvědčit. Všechny předestřené námitky byly taktéž uplatněny v rámci dovolacího řízení a Nejvyšší soud se s nimi v rozsudku podrobně vypořádal. Týká se to jak přihlédnutí odvolacím soudem k okolnosti historické rodinné vazby, resp. provedení takového důkazu v průběhu řízení (viz str. 9 rozsudku dovolacího soudu), tak ke skutečnosti dosavadního způsobu užívání ostatními spoluvlastníky (viz str. 8, 9 rozsudku dovolacího soudu). Odvolací soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že je obecně vhodnější pro nakládání s nemovitostí, aby nemovitost vlastnila jedna osoba. K tomu je třeba dodat, že jde o jednu z vícero skutečností (nikoli tedy jedinou, ani stěžejní), k níž odvolací soud při rozhodování přihlédl.
Stěžovatelé poukazují též na to, že svoji solventnost prokázala žalobkyně (vedlejší účastnice) až v odvolacím řízení, a tedy rozsudek soudu I. stupně nebyl nesprávný, jak uvedl odvolací soud. K této skutečnosti se opět velmi precizně a rozsáhle vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku a Ústavnímu soudu nezbývá, než na jeho přiléhavou a vyčerpávající argumentaci plně odkázat (viz str. 10 až 11), neboť by zde jeho argumentaci již jen opakoval.
K námitce ohledně nesprávného postupu odvolacího soudu již v rámci prvního odvolacího řízení, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu projednání s odůvodněním, že je třeba vypracovat revizní znalecký posudek, ač tak podle stěžovatelů neměl učinit, neboť žalobkyně nenavrhovala takové provedení důkazu ani před soudem I. stupně, ani v odvolacím řízení, Ústavní soud uvádí, že i touto námitkou se zabýval již Nejvyšší soud v rozsudku (viz str. 12), když uzavřel, že pokud odvolací soud svým původním rozhodnutím zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu §219a odst. 2 o. s. ř., nebránila takovému postupu skutečnost, že mělo jít o provedení důkazů navržených jiným účastníkem než odvolatelem. Ani zde Ústavní soud neshledal pochybení, která by odůvodňovala jeho zásah.
K poslední námitce, týkající se postupu žalobkyně a její matky, kterým mařily možnost rozdělení nemovitostí na jednotky, lze obecně uvést, že tato skutečnost je pro dané řízení irelevantní, nikterak nemohla ovlivnit rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem a přikázání do vlastnictví žalobkyně (vedlejší účastnice), neboť vypovídá snad jen o vzájemných vztazích mezi žalobkyní a žalovanými.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelů, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé toliko nesouhlasí se závěry obecných soudů a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení, jež by mělo nasvědčit opodstatněnosti jejich názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu