ECLI:CZ:US:2014:1.US.191.14.1
sp. zn. I. ÚS 191/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Jedličky, zastoupeného Mgr. Zuzanou Bělinovou, advokátkou, se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti výroku II. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 73 Nc 847/2007-296, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 18. 10. 2013, č. j. 098 EX 02491/08-53, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a soudního exekutora JUDr. Milana Usnula jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále také "exekuční soud") ze dne 12. 11. 2013, č. j. 73 Nc 847/2007-296, bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Usnula (dále také "exekutor"), Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 18. 10. 2013, č. j. 098 EX 02491/08-53. Výrokem II. usnesení byly náklady oprávněného určeny částkou 6 352,50,- Kč, výrokem III. byly ostatní výroky příkazu k úhradě nákladů (kromě výroku o přiznání náhrady nákladů exekuce odvolanému soudnímu exekutorovi) exekuce potvrzeny.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před soudním exekutorem a obecným soudem.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 4. 2003, č. j. 6 C 305/2001-23 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci Městu Moravský Krumlov, se sídlem Klášterní 125, Moravský Krumlov, částku ve výši 6 342,- Kč a nahradit náklady řízení ve výši 6 750,- Kč. Pro vymožení těchto částek byla usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 7. 2003, č. j. 8 Nc 4415/2003-7, nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Pavel Procházka, Exekutorský úřad Znojmo. V rámci této exekuce byla vymožena částka 18 990,- Kč, a to prováděním srážek ze starobního důchodu stěžovatele v období od měsíce března 2004 do měsíce dubna 2005. Exekuční titul, tedy rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 4. 2003, č. j. 6 C 305/2001-23, byl však usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 17 Co 105/2005, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O nařízené exekuci pak bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Nc 4415/2003-59, zejména tak, že se exekuce zastavuje a že se soudnímu exekutorovi JUDr. Pavlu Procházkovi ukládá povinnost vrátit stěžovateli částku ve výši 18 990,- Kč do tří dnů od převzetí usnesení. Dle tvrzení stěžovatele však soudní exekutor nesplnil svoji povinnost včas, neboť vymoženou částku stěžovateli vrátil až dne 18. 12. 2007.
V mezidobí byl ve věci dluhu stěžovatele vůči žalobci vydán "nový" rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, a to dne 31. 10. 2005 pod č. j. 6 C 305/2001-107, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 342,- Kč a náklady řízení ve výši 8 097,- Kč.
Oprávněný (v nalézacím řízení žalobce) Město Moravský Krumlov podal dne 17. 4. 2007 návrh na nařízení exekuce, a to i přesto, že musel vědět o dosud neskončené exekuci dříve vydaného rozsudku. V této době navíc soudní exekutor JUDr. Pavel Procházka zadržoval částku 18 990,- Kč vymoženou v rámci exekuce zrušeného exekučního titulu. Přes vše uvedené Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 8. 6. 2007, č. j. 73 Nc 847/2007-9, nařídil exekuci a jejím provedením pověřil opět JUDr. Pavla Procházku.
Exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Pavla Procházky ze dne 21. 6. 2007, č. j. 072 EX 1040/07-3, bylo rozhodnuto o vedení exekuce srážkami ze starobního důchodu stěžovatele, a to pro částku 31 243,- Kč, přestože v této době soudní exekutor u sebe zadržoval částku ve výši 18 990,- Kč vymoženou v dřívější exekuci. Tato částka byla stěžovateli vrácena až dne 18. 12. 2007. V tento den stěžovatel zaslal přímo oprávněnému částku ve výši 14 421,- Kč, tj. částku odpovídající sporné pohledávce ve výši 6 324,- Kč a nákladům nalézacího řízení ve výši 8 097,- Kč.
Dne 26. 7. 2007 byl JUDr. Pavel Procházka odvolán z funkce soudního exekutora. Obvodní soud pro Prahu 9 pověřil dalším vedením předmětné exekuce JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9. Tomuto dne 7. 5. 2010 předala Česká správa sociálního zabezpečení částku 31 261,- Kč. Celkově byla na stěžovateli vymožena částka 45 682,- Kč, soudní exekutor proto vrátil stěžovateli přeplatek ve výši 9 505,- Kč.
Dne 18. 10. 2013 vydal soudní exekutor pod č. j. 098 EX 02491/08-53 příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž vyčíslil náklady oprávněného za právní zastoupení v exekučním řízení na částku 6 120,- Kč, odměnu JUDr. Pavla Procházky na částku 3 000,- Kč, náklady JUDr. Pavla Procházky na částku 3 500,- Kč, odměnu JUDr. Milana Usnula na částku 3 000,- Kč a náklady JUDr. Milana Usnula na částku 3 500,- Kč. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 11. 2013, č. j. 73 Nc 847/2007-296, bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele tak, že JUDr. Pavel Procházka nemá právo na náhradu nákladů exekuce, že náklady oprávněného se určují částkou 6 352,50,- Kč a že v ostatních výrocích se příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrzuje.
Proti výroku II. a III. usnesení exekučního soudu a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť jimi mělo dojít k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podstata ústavní stížnosti se soustředí na vztah dvou exekučních řízení, která byla podle stěžovatele vedena pro vymožení stejné (duplicitní) pohledávky. Konkrétně uvádí, že pokud by soudní exekutor JUDr. Pavel Procházka dostál své povinnosti a částku vymoženou v dříve nařízené exekuci vrátil stěžovateli včas, došlo by z jeho strany k řádnému splnění exekučního titulu a pro nařízení druhé exekuce by neexistoval žádný důvod. Oprávněný měl navíc jednat v rozporu s dobrými mravy, neboť exekučnímu soudu neoznámil, že mu stěžovatel uhradil částku ve výši 14 421,- Kč. V důsledku této skutečnosti byla na stěžovateli vymožena nikoliv částka ve výši 31 243,- Kč, nýbrž částka ve výši 45 682,- Kč. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s přiznáním nákladů exekučního řízení oprávněnému, neboť tomu, pokud by jednal v souladu s dobrými mravy, tedy pokud by podal návrh na nařízení druhé exekuce až po pravomocném zastavení první exekuce, by žádné náklady exekuce nevznikly. V neposlední řadě stěžovatel ani nesouhlasí s výší přiznaných nákladů oprávněného, neboť došlo k nesprávnému určení počtu úkonů právní služby.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
K takovému zásahu však v souzené věci nedošlo. Z usnesení exekučního soudu i potvrzených výroků příkazu k úhradě nákladů exekuce vyplývá, na základě kterých skutečností a právních předpisů bylo rozhodnuto o nákladech exekuce.
Podstata ústavní stížnosti se soustředila na vztah dříve a později nařízené exekuce, kdy stěžovatel uváděl, že v řízeních byla vymáhána tatáž (duplicitní) pohledávka. S tímto argumentem se však nelze ztotožnit. Ač se v rovině práva hmotného jedná o stejnou pohledávku Města Moravský Krumlov, v rovině procesní došlo k vydání dvou exekučních titulů. Předmětem dříve zahájeného exekučního řízení bylo vymožení částky plynoucí z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 4. 2003, č. j. 6 C 305/2001-23, zatímco předmětem v pořadí druhé exekuce bylo vymožení částky plynoucí z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, a to dne 31. 10. 2005 pod č. j. 6 C 305/2001-107. Jednalo se tak o dvě nezávislá exekuční řízení vedená pro jiné exekuční tituly. Tomu odpovídá i správný postup, kdy dříve nařízená exekuce byla zastavena a exekutorovi byla uložena povinnost stěžovateli vrátit vymoženou částku. Ke splnění této povinnosti sice došlo s časovým odstupem, tato skutečnost však nemůže mít vliv na právo oprávněného subjektu domáhat se svého exekučním titulem přiznaného práva v exekučním řízení. Disponoval-li tedy oprávněný vykonatelným exekučním titulem, nic nebránilo soudu v tom, aby exekuci nařídil a jejím vedením pověřil soudního exekutora. Nelze tedy konstatovat, že by takový postup oprávněného byl v rozporu s dobrými mravy, resp. že by soud zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Naopak lze konstatovat, že pokud by soud nejednal, resp. by exekuci nenařídil, zasáhl by do práva na spravedlivý proces na straně oprávněného.
Pokud by stěžovatel setrval na závěru, že soudní exekutor JUDr. Pavel Procházka v dříve zahájeném exekučním řízení pochybil, nejedná se o důvod pro zrušení rozhodnutí vydaných v později zahájeném exekučním řízení. Na tomto místě lze však stěžovateli doporučit domáhat se náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu