ECLI:CZ:US:2014:1.US.1915.14.1
sp. zn. I. ÚS 1915/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Unicont Opava, s.r.o., se sídlem Hradecká 646/4, Opava, zastoupené JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem, se sídlem Přídolská 481, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 3309/2012-496, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Co 443/2011-425 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2011 č. j. 11 C 213/2007-338, 11 C 214/2007-206, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a právo na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Dále stěžovatelka namítá odepření ochrany práv zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy a porušení zákazu libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny. Spolu se svou ústavní stížností stěžovatelka podala rovněž návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2011 č. j. 11 C 213/2007-338, 11 C 214/2007-206 byla stěžovatelce jako jedné z žalovaných v řízení o vyklizení nemovitostí uložena povinnost vyklidit blíže specifikované nemovitosti (garážová stání a garáže nacházející se v několika obytných domech a na stavebních parcelách k nim přilehlých, přičemž ony obytné domy jsou součástí domovního bloku obytných domů) a byla jí uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Co 443/2011-425 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že ve výroku upřesnil, které z nemovitostí jsou žalovaní povinni odevzdat kterému ze žalobců, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky pak bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 č. j. 22 Co 3309/2012-496 jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
3. Obecné soudy (obvodní soud) v řízení dospěly k závěru, že sporné nemovitosti byly ve vlastnictví žalobců a žalovaní (včetně stěžovatelky) je užívali bez právního důvodu. Na stěžovatelku bylo v rámci privatizace smlouvou o prodeji privatizovaného majetku převedeno vlastnické právo k jednomu obytnému domu v předmětném domovním bloku a přilehlému pozemku, nehledě na to, že tímto domem vede jediný přístup ke garážovým prostorám nacházejícím se pod celým domovním blokem a na prostranství vnitrobloku. V kupní smlouvě k tomuto stěžovatelčině domu není sporný komplex garáží výslovně uveden jako předmět koupě (nemůže tedy být ani příslušenstvím daného domu) a nelze jej považovat ani za součást stěžovatelčina domu, a to i s ohledem na výsledky znaleckého posouzení. Garáže nacházející se pod jednotlivými obytnými domy jsou součástí těchto domů; garážová stání ve vnitrobloku též nejsou samostatnou věcí (jedná se zde o pouhé zastřešení pozemku - samostatné věci, jejímž vlastníkem není stěžovatelka) ani je nelze považovat za součást domu náležejícího stěžovatelce. Už z tohoto důvodu nemohlo dojít ani k vydržení garážových prostor namítanému stěžovatelkou, nehledě na její chybějící dobrou víru (ve vztahu k pozemku vnitrobloku a objektu na něm). Konečně stěžovatelka neuspěla ani s námitkou nedostatku aktivní legitimace jednoho z žalobců, kterážto byla posouzena jako nedůvodná.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí obvodního soudu shledal věcně správným (nepřisvědčil ani námitkám nedostatku věcné příslušnosti obvodního soudu, promlčení a rozporu žaloby s dobrými mravy), s jeho závěry se ztotožnil a pouze považoval za nutné upřesnit otázku aktivní legitimace žalobců (coby oprávněných držitelů, nikoliv vlastníků) a do výroku promítnout, kterému z žalovaných mají žalovaní co odevzdat. Stěžovatelka pak neuspěla ani se svým dovoláním, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo shledáno souladným s judikaturou dovolacího soudu a bez zásadního významu po právní stránce.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že městský soud svým rozhodnutím rozsudek obvodního soudu sice podle svých slov potvrdil, nicméně formálně a striktně vzato jej změnil, neboť napadené prvostupňové rozhodnutí zároveň "upřesnil" ohledně povinnosti stěžovatelky odevzdat sporné nemovitosti žalobcům. Stěžovatelce tak vedle povinnosti vyklidit byla uložena nová povinnost "odevzdat" dotčené prostory. Jednalo se tedy o rozhodnutí odvolacího soudu měnící rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a proto mělo být ve stěžovatelčině věci přípustné tzv. nárokové dovolání [§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Městský soud ji však nesprávně poučil ohledně možnosti podat pouze tzv. nenárokové dovolání (přípustné, jen pokud dovolací soud dospěje k závěru, že má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam). Podobně i Nejvyšší soud její dovolání posoudil jen jako nenárokové, a to bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, byť stěžovatelka uváděla, že jde o dovolání nárokové. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl, a to pouze se stručným odůvodněním, což ale podle stěžovatelky v daném případě nebylo možné. Stěžovatelka má za to, že popsaná pochybení obecných soudů dosahují ústavního rozměru a došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv (práva na spravedlivý proces). Nadto sama uložená povinnost "odevzdat" nemovitosti je podle stěžovatelky nevykonatelná, respektive stěžovatelce není zcela zřejmé, jak by ji měla vykonat, neboť s ohledem na celkové napojení dotčených nemovitostí na dům stěžovatelky tuto nelze nutit k odevzdání nemovitosti do faktické moci žalobců.
6. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká neprovedení jí navrhovaných důkazů, a to aniž by soudy toto dostatečně věcně odůvodnily. Rovněž poukazuje na svévoli obecných soudů, pokud jde o posouzení režimu smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, na jejímž základě se stala vlastníkem garážového komplexu. Při výkladu smlouvy totiž mělo být užito obchodního zákoníku, a to v souladu s vůlí stran i konstantní judikaturou, což obecné soudy neučinily. Stěžovatelka též namítá nedostatek aktivní legitimace žalobců k podání tzv. vlastnické žaloby, neboť ani jeden z nich nebyl vlastníkem dotčených nemovitostí, a vytýká soudům, že dostatečně neposoudily otázku, zda nejde o žaloby ze závazkového vztahu, a v této souvislosti také uplatněné námitky promlčení a věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně. Stěžovatelka přitom upozorňuje, že předmětné prostory nabyla v privatizaci od státu a nyní právnická osoba stojící na straně státu a další veřejnoprávní instituce na ní požadují jejich vyklizení. V obdobné souvislosti stěžovatelka poukazuje též na zneužití práva ze strany žalobců, kteří se v řízení pouze snažili "napravit" výsledek privatizace - nabytí garážového prostoru stěžovatelkou - v níž oni (respektive jeden ze žalobců - městská část Prahy) jako konkurenti stěžovatelky neuspěli. Ani tím - a souvisejícím rozporem jednání žalobců s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku - se však obecné soudy dostatečně nezabývaly. Konečně stěžovatelka též polemizuje se závěry obecných soudů ohledně posouzení sporných nemovitostí jako součásti či příslušenství jiné věci a též ohledně stěžovatelčiny námitky vydržení daných nemovitostí.
7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje nejprve na změnu prvostupňového rozhodnutí obvodního soudu provedenou rozsudkem městského soudu jako soudu odvolacího, a to konkrétně jeho "upřesnění" ohledně stěžovatelčiny povinnosti odevzdat sporné nemovitosti žalobcům. Podle stěžovatelky tak v její věci mělo být přípustné tzv. nárokové dovolání; mimoto je pak ona nově uložená povinnost (zřejmě) nevykonatelná. K tomu Ústavní soud uvádí, že nemůže přisvědčit stěžovatelce v názoru, že upřesněním městského soudu fakticky došlo ke změně prvostupňového rozhodnutí, byť nezastírá, že postup městského soudu se může jevit jako do jisté míry netradiční a lze uvažovat o tom, zda byl i nejvhodnějším možným. Každopádně však rozhodnutím městského soudu nedošlo k novému vymezení obsahu právního vztahu účastníků a novému stanovení jejich práv a povinností. Městský soud stěžovatelce neuložil novou povinnost nad rámec rozhodnutí obvodního soudu, jednalo se pouze o explicitní uvedení toho, v "čí prospěch" je stěžovatelka povinna jednotlivé prostory vyklidit, komu tyto náležejí, což již implicitně bylo obsaženo v prvostupňovém rozhodnutí a odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, toliko reagoval na podnět žalobců k tomuto výslovnému upřesnění. Městský soud tak neuložil stěžovatelce nějakou novou povinnost (například vyklizení dalších nemovitostí), pouze reflektoval, že z výroku prvostupňového rozsudku nebylo na první pohled zcela zřejmé, které nemovitosti patří kterému ze žalobců. Nejvyšší soud proto nepochybil, posoudil-li stěžovatelčino dovolání jako tzv. nenárokové a pak jej odmítl jen se stručným odůvodněním. Ústavní soud tak v postupu městského soudu ani Nejvyššího soudu v tomto ohledu neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance, a to ani při uvážení námitky nevykonatelnosti uložené povinnosti "odevzdat" nemovitosti. Této námitce se ostatně věnoval již Nejvyšší soud ve svém usnesení, podle něhož je třeba otázku vykonatelnosti řešit až v řízení o výkon rozhodnutí, a Ústavní soud v ní nespatřuje žádný ústavněprávní rozměr.
11. V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatelka brojí proti způsobu provádění a hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a vytýká dostatečné neposouzení otázek souvisejících s vlastnictvím sporných nemovitostí, respektive nesprávnost některých právních závěrů obecných soudů, jakož i neprovedení jí navrhovaných důkazů. K tomu Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" jím provedené. Pouze pokud by Ústavní soud zjistil očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených v řízení před obecnými soudy a právními závěry, jež z nich obecné soudy dovodily, musel by konstatovat porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a čl. 90 Ústavy [viz např. nález sp. zn I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999 (N 40/13 SbNU 287), odkazující též na nález sp. zn. I. ÚS 287/96; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
12. K takové situaci ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Všechna napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, z nichž je patrné, k jakým skutkovým zjištěním v řízení došlo a jaké právní závěry z těchto vyplynuly. Obecné soudy přitom shodně a přesvědčivě dospěly k závěru, že stěžovatelka není vlastníkem dotčených nemovitostí, a z tohoto důvodu jí byla uložena povinnost uvedené nemovitosti vyklidit. V odůvodnění svých rozhodnutí se pak obecné soudy rovněž zabývaly všemi otázkami a námitkami předloženými v řízení stěžovatelkou, a to z pohledu Ústavního soudu dostatečně. Ústavní soud tak nemá ani v tomto ohledu napadeným rozhodnutím co vytknout. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů nemůže založit opodstatněnost jejích námitek.
13. Konečně Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelčině námitce neprovedení jí navrhovaných důkazů. Ústavní soud již v řadě dřívějších rozhodnutí judikoval, že o výjimečnou situaci, v níž by byl nucen zasáhnout do procesu dokazování prováděného obecnými soudy, se může jednat v případech tzv. opomenutých důkazů. K takovým procesním pochybením dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazů navržených účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí stručně, avšak dostatečně vyložily, z jakého důvodu považovaly stěžovatelkou navržené důkazy za nadbytečné, a Ústavní soud proti tomuto odůvodnění nemá žádných ústavněprávních výhrad.
14. S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky ani základních ústavních principů spravedlivého procesu. Podanou ústavní stížnost je tak třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu pak jakožto akcesorický k ústavní stížnosti sdílí její osud; nehledě na to navíc Ústavní soud k posouzení podané ústavní stížnosti přistoupil bez prodlení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu