ECLI:CZ:US:2014:1.US.1957.14.1
sp. zn. I. ÚS 1957/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Slavíkal a Markéty Slavíkové, zastoupených JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2014, č. j. 7 Cmo 32/2014-49, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2013, č. j. 21 Cm 435/2011-41, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a LXR consulting s. r. o., se sídlem Praha 9 - Letňany, Lovosická 711/30, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem Římská 16, Praha 2, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2014 doplněnou podáním ze dne 7. 7. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2013, č. j. 21 Cm 435/2011-41, byl zrušen směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Brně dne 16. 11. 2011, č. j. 21 Cm 435/2011-17, a řízení bylo zastaveno. Výrokem II citovaného usnesení Krajský soud v Brně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že žalobce neprokázal, že by vzal svou důvodně podanou žalobu zpět pro chování stěžovatelů, a je tedy povinen hradit náklady stěžovatelů, ti však náhradu nákladů nepožadovali. Usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci, který dospěl k závěru, že žalobce ani stěžovatelé neprokázali svá tvrzení ohledně zaplacení směnečné pohledávky, proto otázku zavinění zastavení řízení nezkoumal. Dodal však, že argumentace stěžovatelů, že jim byla směnka prezentována až v podobě směnečného platebního rozkazu je irelevantní, neboť prezentace směnky má svůj význam pouze ve směnečně právních vztazích, a nemá vliv na právo účastníka na náhradu nákladů řízení, kdy rozhoduje jen kritérium procesní. Stěžovatelé namítají, že spolu s námitkami k důkazu předložili kopii výpisu z účtu, z něhož je zřejmé, že zaplatili částku 52 960 Kč dne 9. 12. 2011. Stěžovatelé taktéž uvádějí, že nebyli o zpětvzetí žaloby soudem informováni a nebyli vyzváni ke sdělení, zda požadují náklady řízení a v jaké výši. Stěžovatelé mají za to, že mohli směnku nejdříve zaplatit dne 12. 9. 2011, kdy byla prezentována doručením směnečného platebního rozkazu, následky spojené s takovým postupem pro případ zamítnutí nebo zpětvzetí žaloby pak musí nést žalobce. Stěžovatelé uzavírají, že v dané věci zastavení řízení způsobil svým jednáním žalobce tím, že nesplnil svou zákonnou povinnost řádně prezentovat směnku k placení, proto nemohla mít žaloba naději na úspěch.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi, aby se k ní mohli vyjádřit.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své napadené rozhodnutí, z něhož poté dále citoval. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných základních práv, navrhuje Vrchní soud v Olomouci ústavní stížnost zamítnout.
Krajský soud v Brně nad rámec skutečností vyplývajících z odůvodnění jeho napadeného usnesení uvedl, že pokud stěžovatelé spatřují důvody k porušení postupu soudu v tom, že žalobce přenechal prezentaci směnky až na doručení směnečné žaloby, a proto nemohli směnečný závazek splnit dříve, jedná se z jejich strany jen o nepochopení §46 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (zákon směnečný a šekový), z něhož vyplývá, že nedodržení prezentace směnky musí prokazovat ten, kdo se toho dovolává. Platí totiž vyvratitelná právní domněnka, že směnka byla řádně a včas předložena k placení, pokud nebyl prokázán opak. V případě zpětvzetí žaloby, však v tomto směru nelze provádět žádné dokazování, mimo doložení toho, kdy došlo k zaplacení žalované směnečné pohledávky, vzal-li žalobce svou žalobu zpět z tohoto důvodu.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že vzhledem k tomu, že mu stěžovatelé řádně a včas neuhradili směnečnou sumu ve výši 48 000 Kč, byl nucen se svého nároku domáhat soudní cestou, proto byla z jeho strany podána směnečná žaloba. Až několik měsíců po podání žaloby došlo ze strany stěžovatele č. 1 k úhradě dlužné částky. Ke zpětvzetí žaloby došlo až poté, co stěžovatel č. 1 uhradil směnečnou sumu, a tudíž vina za zastavení řízení spočívala na straně stěžovatelů. Vedlejší účastník je toho názoru, že stěžovatelům nemohly být přiznány žádné náklady řízení, když svým jednáním zavinili jak zahájení samotného řízení, kdy dobrovolně neuhradili dlužnou částku, tak zastavení řízení. Vedlejší účastník má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací postupovaly ve věci zcela správně a s jejich závěry vedlejší účastník souhlasí.
Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovatelům, aby se k nim mohli vyjádřit, ti však této možnosti nevyužili.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Brně ani Vrchního soudu v Olomouci nedošlo.
Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva
a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Omezená pravomoc k ústavněprávnímu přezkumu soudních rozhodnutí se zvláště důrazně projevuje v případech rozporovaného rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013).
Ve věci stěžovatelů se pak nejenže jedná o problematiku nákladů řízení, ale navíc též fakticky o bagatelní částku. Stěžovatelé namítají, že každému z nich měly být přiznány náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 034 Kč, neboť v dané věci zavinil zastavení řízení žalobce. Ústavní soud přitom opakovaně dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Takové ústavní stížnosti, ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, proto Ústavní soud odmítá z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod. Případnou důvodnost ústavní stížnosti v takových věcech by bylo způsobilé založit toliko zcela extrémní pochybení obecného soudu, zřetelně zasahující do základních práv stěžovatele [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. I. ÚS 4044/12 ze dne 13. 11. 2012].
Takové pochybení (nahlíženo z nikoli z pohledu zákonnosti napadených výroků, ale z hlediska extrémního vybočení z ústavněprávních mezí) zjištěno nebylo. Ústavní soud je nucen po prostudování předmětného soudního spisu konstatovat, že závěr soudu prvního stupně o tom, že stěžovatelé "žádnou náhradu nákladů nepožadovali, když jim žádné náklady řízení nevznikly" je v rozporu s obsahem stěžovateli podaných námitek, ve kterých naopak náklady řízení specifikují. Stejně tak nemůže obstát závěr soudu odvolacího, že stěžovatelé nepředložili důkaz ohledně zaplacení směnečné pohledávky. Takovým důkazem je nepochybně kopie výpisu z účtu založená na č. l. 29 soudního spisu. Pro věc je však podstatné, že Vrchní soud v Olomouci založil své rozhodnutí na skutečnosti, že i po předložení takového důkazu by stěžovatelé nebyli procesně úspěšní, neboť stěžovateli namítaný argument, že jim byla směnka předložena poprvé k placení až doručením směnečného platebního rozkazu, není pro otázku náhrady nákladů řízení relevantní. Takový závěr, s nímž stěžovatelé vyjadřují v ústavní stížnosti nesouhlas, se přitom pohybuje na úrovni podústavního práva. Jakkoli jsou tedy obě napadená rozhodnutí obou soudů stižena vadami vypovídajícími o nedostatečném prostudování soudního spisu, výsledný závěr odvolacího soudu je již postaven na argumentaci se shora citovanými nedostatky nesouvisející.
Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Důvodem k zásahu Ústavního soudu totiž nemůže být sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení ve vztahu ke stěžovateli. Existence určité vady v řízení vždy nemusí automaticky vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod osoby, proti níž se řízení vedlo. Naopak, každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti. To platí i pro nyní projednávanou věc, ve které Ústavní soud porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.
Ve smyslu judikatury a komentářové literatury (např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, 199 s., nebo Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Linde Praha, 2008, 182 s.) je možné právo na zaplacení směnky u soudu úspěšně uplatnit i tehdy, jestliže směnka nebyla předložena k placení. Jinými slovy - předložení směnky k placení může být nahrazeno podáním žaloby u soudu. V dané věci je nepochybné, že takto vedlejší účastník dne 25. 8. 2011 učinil a stěžovatelé dne 9. 12. 2011 směnečné plnění uhradili, pročež vzal vedlejší účastník svou žalobu zpět. Lze proto přisvědčit Vrchnímu soudu v Olomouci v tom, že námitky stěžovatelů (vtělené do námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Krajským soudem v Brně dne 16. 11. 2011, č. j. 21 Cm 435/2011-17, a do odvolání) proti takovému postupu vedlejšího účastníka nemohly být z hlediska nákladů řízení úspěšné. Takový závěr je v souladu s právními názory vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3157/2012, ve kterém se uvádí, že "v dané věci není pochyb o tom, že dlužníku byl originál směnky předložen v průběhu jednání konaného u konkursního soudu 29. února 2012 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 1066). Závěr odvolacího soudu, že splatnost směnky vlastní s doložkou bez protestu (zde k 30. lednu 2012) není vůči přímému směnečnému dlužníku (jímž dlužník je) závislá na tom, zda byla směnka předložena takovému (přímému) dlužníku k placení a že úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímému směnečnému dlužníku nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení, odpovídá jak dikci zákona č. 191/1950 Sb. zákona směnečného a šekového - dále jen "ZSŠ" (srov. článek I. §38, §46 odst. 1 a 2 a §53 ZSŠ), tak literatuře (srov. např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 140-141, 168 a 183) a ustálené judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2002, pod číslem 37 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 62 anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007)".
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu