ECLI:CZ:US:2014:1.US.1975.13.1
sp. zn. I. ÚS 1975/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky: Agentura MM Praha, s.r.o., Sportovní 122, Řitka, jednající Michalem Martinem, zastoupené advokátkou Mgr. Janou Gavlasovou, se sídlem Západní 449, Chýně, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 Cdo 1907/2011-128, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010, č. j. 3 Cmo 366/2009-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo zaplacení částky 723 450,- Kč s příslušenstvím, jehož se domáhala stěžovatelka jako žalobkyně z titulu uplatněné smluvní pokuty ve výši 723 450,- Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Soud prvního stupně žalobě stěžovatelky vyhověl a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku zaplatit. Mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o zajištění uměleckého výkonu (na den 23. 4. 2005), která obsahovala v čl. VII. odst. 1 ujednání, že strana, která zruší smlouvu z jakýchkoli důvodů (vyjma důvodů uvedených v čl. VI. smlouvy - tj. onemocnění umělce a zásah vyšší moci), uhradí druhé straně smluvní pokutu ve výši 100 % ze sjednané odměny, dojde-li ke zrušení smlouvy 29 až 10 dní před konáním akce. Soud prvního stupně posoudil odstoupení od smlouvy žalovaného, doručené žalobkyni (stěžovatelce) dne 19. 4. 2005, jako neúčinné, neboť text smlouvy neumožňoval žalovanému z důvodu jeho nemoci odstoupit od smlouvy a nestanoví tak ani žádné zákonné ustanovení. Soud rovněž dovodil, že byla splněna podmínka pro uplatnění smluvní pokuty, i když formulace ve smlouvě je poněkud nešťastná, když ze smyslu smlouvy vyplývá, že zrušení akce tak krátce před jejím konáním nikdo nepředpokládá.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba o zaplacení 723 450,- Kč s příslušenstvím zamítá. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval dokazování rozhodujícími listinami, a to smlouvou o zajištění uměleckého výkonu, dopisem žalovaného ze dne 18. 4. 2005 (odstoupení od smlouvy) a odpovědí žalobkyně na tento dopis ze dne 19. 4. 2005 (výzva k zaplacení smluvní pokuty). Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku podrobně věnoval povaze smluvní pokuty s odvoláním na dostupnou judikaturu Nejvyššího soudu, když uvádí, že ustanovení §544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je kogentní povahy, které umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. Odstoupení samo o sobě však nemůže být porušením povinnosti, proto strana, která učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala své právo, vyplývající buď ze zákona, nebo založené smluvně. Takové ujednání ve smlouvě by bylo neplatné pro rozpor s účelem zákona. Odvolací soud však dospěl k závěru, že důvod, pro který žalovaný odstoupil od smlouvy, nebyl smlouvou upraven, a tudíž by žalobkyni náleželo právo na úhradu smluvní pokuty, avšak nárok žalobkyně (stěžovatelky) nemá oporu v obsahu smluvních ujednání účastníků (ve smlouvě není obsaženo ujednání o smluvní pokutě pro případ zrušení smlouvy ve lhůtě kratší než 10 dnů před konáním akce, jak tomu bylo v posuzovaném případě), proto odvolací soud žalobu stěžovatelky zamítl. I přesto, že soud považuje takto uzavřenou smlouvu svým obsahem za poněkud zvláštní, je toho názoru, že rozsah a způsob úpravy vzájemných vztahů je věcí smluvních stran.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda žalovaný odstoupil od smlouvy oprávněně, když dospěl k závěru, že žalovaný neměl právo od smlouvy odstupovat z důvodu, který uvádí, neboť to není důvod, který vyplývá ze zákona nebo z ujednání smluvních stran. Tím porušil svou povinnost ze smlouvy vytvořit podmínky pro vystoupení umělců. Dále dovolací soud řešil otázku, zda smluvní pokutu, sjednanou pro zrušení smlouvy v období 29 - 10 dní před konáním akce, lze uplatnit i pro zrušení smlouvy v pozdějším období těsně před konáním koncertu. V tomto ohledu se přiklonil k argumentaci odvolacího soudu. Smluvním stranám nelze podsouvat v soudním řízení projev vůle jiného obsahu, když ujednání o rozsahu smluvní pokuty je zcela určité a účastníci smlouvy tak vyjádřili svou vůli, že posledních deset dní před konáním koncertu ponechali bez zajištění.
Proti rozsudkům odvolacího a dovolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje průběh dosavadního řízení, podrobně vysvětluje institut smluvní pokuty a též odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1032/96, řešící vztah odstoupení od smlouvy a smluvní pokuty.
Obecným soudům (odvolacímu a dovolacímu) vytýká přílišné formalistické posouzení předmětné smlouvy. Odvolací soud podle stěžovatelky připouští, že předmětná smlouva je svým obsahem poněkud zvláštní (s ohledem na sjednání smluvní pokuty pro ukončení smlouvy v období 29 až 10 dnů do konání akce, a nikoli až do konání samotného koncertu), avšak dovozuje, že i odvolací soud seznal, že vůlí smluvních stran zřejmě nebylo pominout toto období, jak ostatně uvádí soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. Domnívá se, že odvolací ani dovolací soud se nezabývaly otázkou účinnosti odstoupení od smlouvy, jak bylo učiněno žalovaným. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu pak obecné (odvolací a dovolací) soudy vykládají tuto smlouvu tak, že jí přiznávají nerozumný, ba přímo absurdní výsledek, tj. takový, podle kterého smluvní pokuta nebyla pro dané období, tj. 10 dnů a méně do konání koncertu, sjednána.
Porušení svých práv stěžovatelka rovněž spatřuje v tom, že obecné soudy konstatovaly, že v uvedeném případě není dotčeno právo žalobkyně (stěžovatelky) na náhradu případně vzniklé škody vůči žalovanému. Stěžovatelka odkazuje na §545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody za porušení povinnosti, která je zajištěna smluvní pokutou, pokud z ujednání nevyplývá něco jiného. Účastníci smlouvy si nic takového neujednali. Stěžovatelka tak neměla možnost domáhat se náhrady škody.
Odvolacímu soudu též vytýká, že nebyla poučena o tom, že jeho nárok měl být po právní stránce posouzen jinak.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Podle Ústavního soudu odvolací i dovolací soud své právní názory transparentně a přesvědčivě odůvodnily, jsou v souladu s judikaturou a nelze jim ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Jejich právní názory mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. V předmětné věci se jedná o výklad běžného práva, které nemá ústavněprávní rovinu.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí a s ohledem na skutečnost, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K jednotlivým námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí zejména proti právnímu posouzení ustanovení předmětné smlouvy o smluvní pokutě, když používá argumenty, s nimiž se obecné soudy již dostatečně vypořádaly. Ústavní soud sdílí právní názor odvolacího i dovolacího soudu o tom, že stěžovatelce náleželo právo na úhradu smluvní pokuty, neboť úkon žalovaného, kterým odstoupil od smlouvy, nelze podřadit pod ta ustanovení smlouvy, podle kterých strany smlouvy nemají právo na náhrady a storna poplatky za neprovedení předmětu smlouvy. Nešlo totiž o zásah "vyšší moci", ale pracovní neschopnost žalovaného. Ústavní soud se ovšem ztotožňuje i s posouzením, že pokud si strany ve smlouvě výslovně, srozumitelně a určitě nesjednaly smluvní pokutu pro případ zrušení smlouvy v době kratší než 10 dní před konáním akce, nelze soudním řízením nahrazovat nebo doplňovat jejich projev vůle.
Namítá-li stěžovatelka, že se odvolací ani dovolací soud nezabývaly otázkou účinnosti odstoupení od smlouvy, jak bylo učiněno žalovaným, Ústavní soud se s touto námitkou neztotožňuje. Odvolací i dovolací soud dospěly k závěrům, že žalovaný neměl právo odstoupit od smlouvy z důvodu, pro který odstoupil, neboť to nevyplývá ani ze zákona, ani z ujednání smluvních stran. I přesto, že výslovně o "účinnosti" odstoupení od smlouvy nehovoří, lze dovodit, že odstoupení od smlouvy bylo neúčinné a stěžovatelce by svědčil nárok na smluvní pokutu, pokud by byla ve smlouvě sjednána.
Pokud stěžovatelka uvádí, že neměla možnost domáhat se náhrady škody, když obecné soudy konstatovaly, že není dotčeno právo stěžovatelky na náhradu případně vzniklé škody vůči žalovanému, ani této námitce Ústavní soud nemohl přisvědčit. Stěžovatelka použila citaci §545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody za porušení povinnosti, která je zajištěna smluvní pokutou, pokud z ujednání nevyplývá něco jiného. Předmětná smlouva uvedené neupravuje. Ústavní soud sdílí názor odvolacího i dovolacího soudu a dále uvádí, že smluvní pokutou nebylo zajištěno odstoupení od smlouvy v době kratší než 10 dnů před konáním akce. To prokazatelně vyplývá ze samotného obsahu smlouvy. Jestliže tedy došlo k ukončení smlouvy právě v období, které nezajišťovala smluvní pokuta, náleželo stěžovatelce právo na náhradu škody. Lze též poukázat na zásadu "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náležejí práva"), když v nedůsledném procesním postupu stěžovatelky není možné spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Rovněž s námitkou stěžovatelky, týkající se nedostatku poučení ze strany odvolacího soudu, že nárok měl být posouzen jinak (viz předchozí odstavec), se Ústavní soud neztotožnil. Nejvyšší soud se již s touto námitkou vypořádal a Ústavní soud jeho odůvodnění považuje za dostatečné.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu