ECLI:CZ:US:2014:1.US.1988.14.1
sp. zn. I. ÚS 1988/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., právně zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem Shiran Tower, Lužná 716/2, Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 6 T 239/2011, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 55 To 567/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 4 Tdo 418/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona (č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku tak, že se podle §256 tr. řádu zamítá.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že použité právní kvalifikaci neodpovídá samotný popis skutkového děje, ze kterého nalézací soud vycházel. Jak nalézací, tak i odvolací soud, se nevypořádaly s celou řadou důkazů a výpovědí svědčících ve prospěch stěžovatele a zcela je pominuly. Podle stěžovatele k porušování jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces docházelo již od počátku trestního řízení. Tento závěr stěžovatel odůvodňuje podrobně popsanými skutečnostmi od jeho zadržení, přes rozhodování o vazbě až po manipulaci s počítačovou technikou stěžovatele a jeho matky. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zpochybnil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, z něhož vyplývá, že u něj byla přítomna porucha sexuální preference - homosexuální pedofilie, která je vedlejším programem vedle jeho základní heterosexuální orientace. Stěžovatel je přesvědčen, že postup státních orgánů a způsoby opatřování důkazních prostředků nebyly v souladu se zákonem ani Listinou, přičemž nápravu nezjednaly ani odvolací a dovolací soud.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
8. Předně je třeba uvést, že výrok o vině je podložen rozsáhlým dokazováním před soudem I. stupně, jež spočívalo zejména ve výslechu jednotlivých poškozených (osob mladších patnácti let), jakož i dalších osob (příbuzní, další členové oddílu), jejichž výpovědi jej ze žalovaných skutků usvědčují. Soud považoval výpovědi nezletilých chlapců za věrohodné, přiměřené jejich věku, naproti tomu tvrzení stěžovatele, podpořená pouze výpovědí jeho matky, označil soud jako nevěrohodná a provedenými důkazy vyvrácená. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků o vině i trestu a dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl soudem I. stupně zjištěn úplně tak, aby bylo možné rozhodnout o vině stěžovatele. Stejně postupoval soud dovolací, který námitky, jež svým charakterem naplnily dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumal, a v napadeném usnesení vyložil, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Takto posoudil námitku stěžovatele, že ve zjištěném skutkovém stavu nelze dovodit naplnění znaku jiného způsobu pohlavního zneužití ve smyslu trestního zákoníku. Nejvyšší soud v daném případě dovodil, že jednání stěžovatele bylo citelným zásahem do sexuální sféry každého z poškozených a naplnilo zákonné znaky trestného činu podle §187 odst. 2 tr. zákoníku (a rovněž §242 odst. 1, 2 tr. zákona).
9. Ostatní dovolací námitky stěžovatele posoudil Nejvyšší soud jako námitky proti skutkovým zjištěním nižších soudů a v odůvodnění usnesení uvedl, že "mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad především ve svědeckých výpovědích poškozených, dále ve znaleckém posudku z oboru psychiatrie týkajícím se obviněného a listinných důkazech. K náležitému hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí poškozených si soudy opatřily potřebný podklad v dalších důkazech, mezi nimiž pak měly základní význam znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jimiž byly objasněny osobní vlastnosti poškozených z toho hlediska, že zaručují pravdivost jejich tvrzení". Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje judikaturu Ústavního soudu k dovolacím námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na rozdíl od stěžovatele má však Ústavní soud za to, že při jejich posuzování postupoval Nejvyšší soud zcela v jejích intencích.
10. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout. K námitkám stěžovatele, týkajícím se údajného porušování jeho práv, zejména procesních, postupem orgánů činných v trestním řízení od samého počátku jeho trestního stíhání lze pouze uvést, že stěžovatel měl i v průběhu přípravného řízení množství prostředků, jimiž se mohl domáhat nápravy - např. podnět státnímu zástupci k vykonání dozoru podle §174 tr. řádu, stížnost proti rozhodnutí o vazbě apod. Pokud stěžovatel v průběhu trestního řízení takto nepostupoval, nelze tento nedostatek zhojit v řízení o ústavní stížnosti tím, že by Ústavní soud přezkoumával všechna předchozí rozhodnutí a postupy orgánů činných v trestním řízení.
11. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu