ECLI:CZ:US:2014:1.US.2003.13.1
sp. zn. I. ÚS 2003/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Brožové, zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem Ječná 1, Praha 2, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 3 Cmo 355/2008-244, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 Cdo 120/2013-276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na svobodnou volbu povolání a práva provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i práva rovnosti.
Pro úplnost Ústavní soud stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy.
Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2008, č. j. 45 Cm 112/2007-130 (ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2008, č. j. 45 Cm 112/2007-162), zamítl žalobu stěžovatelky v celém rozsahu ve vztahu k druhému žalovanému - Agentura MM Praha, s.r.o. (výrok I.) a ve vztahu k prvnímu žalovanému tomuto uložil povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady uveřejnění ve výroku rozsudku uvedené omluvy na rozhlasové stanici Frekvence 1, v deníku Blesk a internetovém deníku iDNES (výrok II.). V části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 500 000,- Kč, tuto žalobu zamítl (výrok III.) a v dalších výrocích rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaný naplnil svým jednáním generální skutkovou podstatu nekalé soutěže podle §44 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník), a speciální skutkovou podstatu zlehčování podle §50 obchodního zákoníku.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, č. j. 3 Cmo 355/2008-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu povinnosti prvního žalovaného zajistit zveřejnění omluvy. Jinak rozsudek podle §220 občanského soudního řádu změnil a žalobu v rozsahu zbývající části omluvy zamítl a rozhodl znovu o nákladech řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o tom, že jednání prvního žalovaného je jednáním nekalosoutěžním ve smyslu generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku a současně naplňuje speciální skutkovou podstatu zlehčování podle §50 obch. zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 25. 11. 2010, č. j. 32 Cdo 3413/2009-201, odmítl podané dovolání prvního žalovaného pro nepřípustnost. Dovolací soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu v otázce prokázání soutěžního vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným a za správné považoval také závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že jsou splněny i další dvě nutné podmínky jednání nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zákoníku, tj. rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost jednání prvního žalovaného přivodit žalobkyni újmu.
Proti rozhodnutím obecných soudů podal první žalovaný ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, když shledal, že usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2010 č. j. 32 Cdo 3413/2009-172, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, č. j. 3 Cmo 355/2008-172, bylo porušeno základní právo stěžovatele na svobodné vyjádření názoru garantované čl. 17 odst. 2 Listiny, a proto tato rozhodnutí zrušil. Ústavní soud považoval za jádro sporu střet svobody projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny) a práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny). Vyšel z toho, že v projednávané věci je nutno omezení svobody projevu interpretovat restriktivně, neboť doktrinálně představuje objektivní hodnota obsažená v čl. 26 odst. 1 Listiny ústavněprávní "soft law". Shrnul, že ačkoliv jak stěžovatel, tak žalobkyně působí na trhu výkonných umělců, považuje Ústavní soud aplikaci ustanovení §44 a §50 obchodního zákoníku regulujících nekalou soutěž za nepřípadnou, neboť zabraňuje těmto osobám účast ve veřejné debatě o veřejných záležitostech (srov. obdobně rozhodnutí ESLP ze dne 25. 3. 1985 Barthold v. Germany, stížnost č. 8734/79). Presumpci dovolenosti kritiky veřejné činnosti žalobkyně lze na projev stěžovatele vztáhnout, i kdyby se podle názoru obecných soudů stěžovatel nacházel v soutěžním vztahu k žalobkyni. Obecné soudy se při interpretaci a aplikaci omezujícího zákona dopustily z ústavnosti vybočujícího omezení základního práva na svobodu projevu. Obecné soudy pochybily, když nezohlednily, že spor, který měly řešit, neměl klasickou povahu střetu dvou základních práv soukromých osob, nýbrž šlo o konflikt základních (veřejných) práv, navíc nesouměřitelných, osob působících ve veřejném životě. Jelikož nevzaly na zřetel ústavněprávní povahu dané věci, nedůvodně daly přednost jednomu základnímu právu před právem druhým, přičemž jejich zásah do svobody projevu stěžovatele zbytečně "zamrazuje" veřejnou diskusi o pozadí populární hudby jako legitimním předmětu veřejného zájmu.
Vrchní soud v Praze, veden závazným právním názorem Ústavního soudu, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, č. j. 3 Cmo 355/2008-244, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobu o uložení povinnosti prvnímu žalovanému zajistit uveřejnění ve výroku specifikované omluvy ve výroku uvedených sdělovacích prostředcích zamítl. Své závěry opřel o skutková zjištění soudu prvního stupně, jež považuje za dostatečná pro rozhodnutí, a dále, vázán právním názorem Ústavního soudu, posoudil inkriminované výroky jako hodnotící soudy, pronesené ve veřejné debatě, a nikoli jako skutková tvrzení. Právě veřejný charakter projevu činí z jednání prvního žalovaného jednání dovolené, neboť v případě veřejného charakteru projevu nelze proto sankcionovat projev, v němž jeden "soutěžitel" uvede o druhém soutěžiteli nepříznivé hodnocení, ba dokonce nepravdivé údaje způsobilé mu přivodit újmu, neboť tento vztah není možno chápat jako vztah mezi soutěžiteli, neboť veřejný projev nesleduje jen komerční motiv, ale týká se věcí veřejných.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 Cdo 120/2013-276 tak, že se zamítá (výrok I.). Nejvyšší soud dovodil, že pokud odvolací soud, jsa veden závazným právním názorem Ústavního soudu, v rozsudku uvedl, že inkriminované veřejné výroky prvního žalovaného nemají povahu skutkových tvrzení, ale hodnotících soudů, které byly proneseny ve veřejné debatě, a dále že právě veřejný charakter projevu činí z jednání prvního žalovaného jednání dovolené, postupoval správně a v souladu s právními předpisy.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 3 Cmo 355/2008-244, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 Cdo 120/2013-276, podala stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle polemizuje nejen s názory obecných soudů, ale též s názory Ústavního soudu obsažených v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11.
Obecným soudům především vytýká, že nezkoumaly úmysl (motiv) žalovaného, když Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu poukázal na to, že je nutné se zabývat povahou projevu, když bez takového hodnocení není možno dovodit legitimitu projevu. Jestliže soudy nezkoumaly motiv žalovaného, přestože existují náznaky o zlém úmyslu žalovaného, byl žalovaný obecnými soudy zvýhodněn a byla tak porušena i zásada rovnosti stran. Nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, který uvedl, že úmysl (motiv) žalovaného je v dané věci nerozhodný.
Stěžovatelka dále kritizuje ve věci vydaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, když Ústavní soud nepoužil aktuální judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a tak nepřípustně zjednodušil hodnocení výroků žalovaného, v důsledku čehož fakticky připustil zneužití svobody projevu žalovaným, čímž zasáhl do práva podnikat dle čl. 21 odst. 2 Listiny.
Nesouhlasí rovněž s posouzením inkriminovaných výroků tak, jak jej provedl Ústavní soud v předmětném nálezu, jakož i s aplikací, resp. neaplikací §44 a §50 obchodního zákoníku.
III.
Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud se nejprve zabýval skutečností, že v téže věci již byl vydán nález Ústavního soudu. Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a je tedy závazný i pro samotný Ústavní soud. V důsledku toho pro jakékoli další řízení před Ústavním soudem, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae (§35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci.
Ostatně nemožnost přezkumu závěrů Ústavního soudu obsažených v nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, rovněž vyplývá z absence zakotvení možnosti opravného prostředku proti rozhodnutím Ústavního soudu (§54 odst. 2, §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Námitkami, kterými stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti právním názorům Ústavního soudu obsaženým v předchozím nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, se pro shora uvedené Ústavní soud nemohl věcně zabývat.
Důvod k opětovnému zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán, avšak bez posouzení merita věci, v případě, kdy by Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v následném řízení (roz. po zrušení předchozích rozhodnutí nálezem Ústavního soudu) nedbaly vývodů a závěrů z nálezu plynoucích.
Proto Ústavní soud podrobil ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkumu, zda v řízení, následujícím po zrušení předchozích rozsudků obecných soudů Ústavním soudem, tyto respektovaly právní názory Ústavního soudu vyslovené v předmětném nálezu.
Ústavní soud neshledal důvod ke kasaci stěžovatelkou napadených rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy postupovaly v intencích předmětného nálezu Ústavního soudu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, když shledal, že jsou pro rozhodnutí ve věci dostatečná a právní hodnocení založil na hodnocení provedeném Ústavním soudem v předchozím nálezu, jímž je vázán. To se týká tedy jak povahy samotných inkriminovaných výroků (tedy že šlo o výroky mající povahu hodnotících soudů, a nikoli skutkových tvrzení), veřejného charakteru projevu těchto výroků, jakož i vyloučení aplikace §44 a §50 obchodního zákoníku.
Rovněž dovolací soud se v rozsudku vypořádal dostatečným způsobem s právními otázkami stěžovatelky, zda se veřejný projev prvního žalovaného, hanobící a poškozující žalobkyni, týká věcí veřejných a je projevem veřejného zájmu, a dále zda jsou inkriminovaná prohlášení tvrzením skutečnosti nebo hodnotícím soudem, když argumentoval právními názory, které zaujal Ústavní soud v předmětném nálezu.
Pokud obecné soudy dospěly k uvedenému právnímu závěru (s přihlédnutím k právnímu názoru Ústavního soudu) na podkladě skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně a který i nyní považovaly za dostatečný, nelze tomuto postupu nic vytknout.
Jestliže stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly právní závěry, obsažené v nálezu Ústavního soudu, směřující k doplnění dokazování ohledně samotného úmyslu žalovaného, Ústavní soud této námitce nemohl přisvědčit. Žaloba stěžovatelky směřovala proti ochraně před nekalou soutěží a za situace, kdy obecné soudy na základě závazného právního názoru Ústavního soudu dospěly k právnímu závěru, že předmětné jednání, resp. inkriminované výroky prvního žalovaného, není možné chápat jako vztah mezi soutěžiteli, protože veřejný projev nesleduje jen komerční motiv, ale týká se věcí veřejných, a tedy vylučuje aplikaci §44 a §50 obchodního zákoníku, nemohly postupovat jinak než žalobu zamítnout. Zkoumání úmyslu je právě pro shora uvedené nerozhodné, neboť ani za předpokladu, že by dokazování ohledně tzv. zlého úmyslu bylo doplněno, by stěžovatelka (žalobkyně) nemohla být ve sporu úspěšná, neboť o nekalosoutěžní jednání, proti němuž se dovolávala ochrany, v daném případě nešlo.
Ze shora uvedených důvodů proto byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu