ECLI:CZ:US:2014:1.US.208.14.1
sp. zn. I. ÚS 208/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, 140 57 Praha, zastoupeného JUDr. Antonínem Prchalem, advokátem se sídlem Husova 2117, 256 01 Benešov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 14 To 151/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutí, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze označujícím jeho vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu za přípustné, stěžovatel považuje za nedostatečně odůvodněné co do vypořádání se s některými námitkami stěžovatele a s jeho obavami z možného pronásledování z důvodu jeho inklinace k opozičním politickým názorům.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl po dvou měsících svého pobytu v České republice zatčen a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. Nt 405/2013-23, vzat do vazby, neboť byla Česká republika Ukrajinou požádána o jeho vydání k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu, kterého se dle Generální prokuratury Ukrajiny měl dopustit vylákáním finančním prostředků od čtyř lidí pod záminkou, že jim za ně zajistí stavbu domů. Stěžovatel, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, následně 10. 10. 2013 požádal o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, přičemž řízení o této žádosti vedené u Ministerstva vnitra České republiky dosud nebylo ukončeno. Poté, co Městský soud v Praze dále usnesením ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. Nt 405/2013, označil stěžovatelovo vydání za přípustné, podal stěžovatel v souladu s §397 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), proti tomuto rozhodnutí stížnost, jíž Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 14 To 151/2013, zamítl.
3. Proti posledně zmíněnému rozhodnutí, tedy proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013. sp. zn. 14 To 151/2013, podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní poukázal především na dvě okolnosti, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36. odst. 1 Listiny a dále práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny. Zaprvé stěžovatel tvrdí, že jeho vydání není přípustné, neboť by bylo v rozporu s úmluvami zavazujícími Českou republiku k dodržování lidských práv a základních svobod. V této spojitosti zejména uvádí, že trestní řízení proti své osobě považuje za vykonstruované a motivované zejména nesouhlasem vládní garnitury s jeho opozičními názory a že Český helsinský výbor má za to, že by trestní řízení proti němu neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zadruhé je stěžovatel přesvědčen, že popis trestného činu uvedený v žádosti o jeho vydání je vágní a nelze v něm tedy rozpoznat jednotlivé znaky některého z trestných činů dle českého trestního zákoníku a že Vrchní soud v Praze porušil jeho právo na spravedlivý proces, přijal-li tento popis jako dostatečný podklad pro zahájení extradičního řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze nelze z pohledu ústavněprávního ničeho vytknout a Ústavní soud jej tedy nepovažuje za způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Jakkoliv není možné bagatelizovat možnost zneužití institutu trestního řízení k boji proti politickým oponentům či v minulosti prokázané konkrétní deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství, jaké bezpochyby existují na Ukrajině či v jiných zemích bývalého Sovětského svazu, Ústavní soud nezastává názor, že by vydání do těchto zemí bylo automaticky nepřípustné (srovnej mimo jiné usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1144/13 ze dne 27. 11. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2589/13 ze dne 10. 10. 2013 či usnesení I. ÚS 1142/13 ze dne 30. 5. 2013) a tento názor nezastává ani Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tymošenková proti Ukrajině ze dne 30. 4. 2013 č. 49872/11). Je tedy vždy třeba posuzovat, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k porušení lidských práv a základních svobod, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci. Vrchní soud v Praze toto v napadeném rozhodnutí posoudil, přičemž se podrobně vypořádal jak se všemi relevantními okolnostmi, neboť se zabýval informacemi o stavu dodržování lidských práv v trestním řízení a u vězněných osob na Ukrajině, pravděpodobností pronásledování stěžovatele z politických důvodů a hodnocením relevance záruk poskytnutých Generální prokuraturou Ukrajiny (k možnosti zohlednění dostatečně podrobných a konkrétních záruk viz např. bod 20 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 29. 1. 2014), tak i s námitkami stěžovatele. Stěžovatel pak ani v ústavní stížnosti neuvádí, že by vypořádání svých námitek v tomto směru považoval za neúplné a odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze za nedostatečné, a podrobněji nerozvádí ani důvody, které jej vedou k přesvědčení, že by právě on mohl být obětí pronásledování z politických důvodů či s ním související libovůle v rámci trestního stíhání. Co se pak týče druhého argumentu uvedeného v ústavní stížnosti, tedy nedostatečné podrobnosti materiálů připojených k žádosti o stěžovatelovo vydání, ani zde Ústavní soud nedospěl k závěru, že by se s touto námitkou stěžovatele vznesenou již ve stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. Nt 405/2013, Vrchní soud v Praze dostatečně nevypořádal a že by tak porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a v konečném důsledku i práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavní soud tedy uzavírá, že v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly dle jeho názoru porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, že řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a že je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Pro úplnost považuje Ústavní soud za důležité zmínit, že Vrchní soud v Praze zcela správně dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o přípustnosti vydání osoby není relevantní, zda tato již požádala o udělení mezinárodní ochrany, zda související řízení bylo již ukončeno či jaké skutečnosti v jeho průběhu byly zjištěny. Ústavní soud svůj právní názor v této otázce vyslovil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (262/2013 Sb.; srov. zejména bod 18 až 20 uvedeného stanoviska).
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu