ECLI:CZ:US:2014:1.US.2131.13.1
sp. zn. I. ÚS 2131/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Kučery, zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 10/2013-32, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2012, č. j. 33 A 21/2012-43, proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 13. 3. 2012, č. j. KUJI 17633/2012, a proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, ze dne 19. 12. 2011, č. j. MMJ/OD/18181/2011-15, 159933/2011/MMJ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 9. 7. 2013, doplněné podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2013, domáhá zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, kterou stěžovatel podal proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále jen "odvolací správní orgán"), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno v záhlaví rovněž uvedené rozhodnutí, kterým Magistrát města Jihlavy, odbor dopravy (dále jen "prvostupňový správní orgán"), uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011, neboť porušil §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tím, že nebyl jako řidič motorového vozidla za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, a uložil mu pokutu ve výši 2.000 Kč a povinnost k úhradě nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě obdobně jako v kasační stížnosti polemizuje se závěry v dané věci dovozovanými dříve ve věci rozhodujícími orgány. Stěžovatel staví svoji argumentaci primárně na tom, že postupem prvostupňového správního orgánu došlo k porušení jeho práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. S podrobnou argumentací, kterou dokládá ambulantní kartou, lékařskou zprávou a dvěma čestnými prohlášeními, setrvává v názoru, že se řádně omluvil z jednání před prvostupňovým správním orgánem (nařízeném na den 19. 12. 2011), když předložil ke své omluvě lékařské potvrzení. I přes to, že žádal, aby byl případ projednán pouze v jeho přítomnosti, rozhodl prvostupňový správní orgán podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích v nepřítomnosti stěžovatele s odůvodněním, že stěžovatel byl řádně předvolán a bez řádné omluvy se nedostavil. V řízení tak stěžovatel nemohl uplatnit svá práva, jednat osobně před orgánem státu a klást svědkům otázky. Toto porušení jeho základních práv neodstranil ani odvolací správní orgán a posléze ani soudy. Tím bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Stěžovatel dále namítá, že prvostupňový správní orgán se spokojil se svědectvím dvou policistů, přičemž jeden z nich měl se stěžovatelem v předchozí době konflikt a jednalo se tedy o osobu v této věci podjatou a k této námitce nebylo přihlédnuto. Stěžovatel přitom již při podání vysvětlení uváděl přítomnost dalších osob, které se mohly jako svědci vyjádřit. Stěžovatel od počátku tvrdí, že byl připoután, a že tedy policisté nemohli vidět to, co jako svědci uvedli. Z úhlu pohledu, který měli zasahující policisté vzhledem ke členitosti terénu k dispozici, nebylo možné vidět u projíždějícího vozu sedadlo řidiče.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde zejména o to, zda aplikace §74 zákona o přestupcích (upravující možnost správního orgánu projednat věc v nepřítomnosti obviněného také tehdy, jestliže, ač byl řádně předvolán, se k jednání nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu) nezakládá v dané věci nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud připomíná, že při realizaci práv zaručených podle čl. 38 odst. 2 Listiny nelze odhlédnout od toho, že základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně vymezena svoji podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, včetně toho, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1170/10 či sp. zn. II. ÚS 1127/13).
Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného (§74 zákona o přestupcích) náleží se zřetelem na učiněná skutková zjištění správnímu orgánu a posléze obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy).
Totéž platí obdobně co do hodnocení zjištění týkajících se okolností včasné omluvy či jejího důležitého důvodu pro potřeby jejich podřazení pod rozhodné ustanovení §74 zákona o přestupcích. Ústavnímu soudu do této působnosti správních orgánů a obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se v dané věci prosazuje rovněž; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného věcného omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť nutně dochází ke kolizi s předvídatelnými judikatorními standardy a k založení stavu nepřípustné libovůle (usnesení sp. zn. III. ÚS 4863/12 ze dne 14. 11. 2013).
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že "s ohledem na skutečnost, že omluvy stěžovatele v této věci vždy vzbuzovaly jisté podezření jejich nápadnou časovou souvislostí s nařízeným jednáním, nebyly ani později důkladněji doloženy a souběžně existovala zjevná snaha stěžovatele komplikovat přípravu jednání odkládáním zveřejnění důkazů (záměrné odkládání zveřejnění důkazních návrhů přiznává sám stěžovatel), právem správní orgány i krajský soud konstatovaly účelovost jednání stěžovatele i v konkrétním případě omluvy z jednání dne 19. 12. 2011...Stěžovatel nebyl ve svých procesních právech nijak omezován, naopak sám zvolil určitý způsob jednání, jehož jediným zřetelným důvodem byla snaha o komplikaci průběhu řízení o přestupku před správním orgánem. Za takové situace ani podle názoru Nejvyššího správního soudu nemohla omluva z jednání dne 19. 12. 2011 obstát, takže projednání a rozhodnutí magistrátu dne 19. 12. 2011 v nepřítomnosti stěžovatele bylo v souladu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích a nelze je hodnotit jako odnětí práva stěžovateli na řádné projednání věci ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny."
Nejvyšší správní soud se touto částí podané kasační stížnosti dostatečně zabýval, řádně ji projednal a ve svém rozsudku tento svůj závěr, že postup prvostupňového správního orgánu nebyl v kolizi s ustanovením §74 zákona o přestupcích, a tím nezasáhl do práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny, řádně, dostatečně zevrubně a v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů, odůvodnil. Z toho důvodu lze tedy napadená rozhodnutí považovat z hlediska dodržení kautel spravedlivého procesu za akceptovatelné.
Pokud jde o námitky stěžovatele, že prvostupňový správní orgán se spokojil se svědectvím dvou policistů, Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že "důkazní řízení zůstalo vybudováno toliko na výpovědích policistů jen proto, že stěžovatel žádný jiný skutečný důkaz nenavrhl a správní orgán žádný důkaz neznal a neměl ani důvod dokazování doplňovat. Výpovědi zasahujících policistů byly natolik vnitřně konzistentní, že nevzbuzovaly pochybnosti o tom, že je jimi popisována skutečnost...I bez účasti na jednání 19. 12. 2011, kterou si však způsobil sám, měl stěžovatel možnost (nikoliv povinnost) důkazní návrhy předložit kdykoliv předtím, písemně nebo do protokolu třeba při podání vysvětlení dne 26. 10. 2011...Takovým způsobem by stěžovatel napomohl řádné přípravě jednání a tedy i účelu projednání věci a tím by naplnil své právo "vyjádřit se ke všem prováděným důkazům." Zatajováním důkazních návrhů, ať už z jakéhokoliv důvodu, byl smysl jednání mařen a tím zřetelněji vystupovala pravděpodobnost účelového jednání, směřujícího k uplynutí zákonné lhůty k projednání přestupku." Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí proto rovněž přisvědčil postupu odvolacího správního orgánu, který vzhledem k tomu neměl důvod rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zpochybnit ani z věcného hlediska.
Jak je dále uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pasivní přestal být stěžovatel teprve v řízení před krajským soudem, který nemohl předložené důkazní návrhy považovat za relevantní, neboť samotné důkazní řízení ve věcech přestupků je soustředěno u správních orgánů, a tam provedené důkazy logicky a spolehlivě prokazovaly všechny rozhodné skutečnosti o přestupkovém jednání stěžovatele, přičemž prvostupňový správní orgán se pohyboval v zákonném rámci správního uvážení při volbě prováděných důkazů. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že prvostupňový správní orgán provedl všechny důkazy, které mohl, což například neplatilo pro výslech osoby uváděné stěžovatelem, neboť stěžovatel k této osobě neposkytl žádné informace a, podle zjištění policistů, tato osoba v době kontroly na místě ani nebyla přítomna, takže její identifikace z moci úřední nebyla možná.
Ústavní soud uvádí, že ani těmto závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že stěžovatel zásah do základních práv nedoložil. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu