ECLI:CZ:US:2014:1.US.2144.12.1
sp. zn. I. ÚS 2144/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Daniela Adama a Denisy Adamové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se sídlem Holečkova 105/6, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012 č. j. 54 Co 3/2012-190, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlavní označeného rozsudku Městského soudu v Praze s tím, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud vydal napadené rozhodnutí coby soud odvolací ve sporném řízení o určení dědického práva a o neplatnost závěti a vydědění. Toto sporné řízení bylo vedeno v souvislosti s dědickým řízením po otci stěžovatelů jako zůstaviteli; stěžovatelé v něm vystupovali jako žalobci, žalovaným byl bratr zůstavitele. Jednalo se o řízení ve smyslu §175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v němž stěžovatelé měli uplatnit své dědické právo, neboť jako potenciální dědicové ze zákona namítali neplatnost závěti (ve prospěch bratra zůstavitele) a listiny o vydědění na ně se vztahující, které zůstavitel zanechal. Podle dědického soudu spočíval spor konkrétně v tom, zda byly naplněny důvody vydědění uvedené v listině o vydědění. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2011 č. j. 17 C 368/2009-152, napadeným odvoláním stěžovatelů i žalovaného, bylo určeno, že stěžovatelé jsou dědici po zesnulém (výrok I.), dále byla zamítnuta jejich žaloba na určení, že závěť zesnulého je neplatná a že nejsou dány důvody pro vydědění stěžovatelů v ní uvedené (výrok II.), a rovněž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatelé podali odvolání proti zamítavému výroku II. tohoto rozsudku, žalovaný proti jeho výroku I. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 č. j. 54 Co 3/2012-190, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a v tomto rozsahu mu věc vrátil zpátky; ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve vztahu k posouzení odvolání stěžovatelů a výroku II. rozsudku nalézacího soudu městský soud uvedl, že rozsah předmětu daného řízení byl dán usnesením vydaným dědickým soudem, jímž bylo stěžovatelům uloženo podání žaloby na určení, že jsou dědici po zůstaviteli. V probíhajícím sporném řízení tak má být řešena otázka, zda jsou dány zákonné důvody pro vydědění stěžovatelů, a naopak není dán prostor pro posouzení formálních náležitostí (platnosti z formálního hlediska) listin zakládajících dědické právo, to náleží dědickému soudu ve smyslu §175k odst. 1 občanského soudního řádu. Navíc na určení platnosti závěti není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud pak šlo o zbylé výroky rozsudku nalézacího soudu, rozhodnutí městského soudu o nich vycházelo ze zjištěných nedostatků v procesu dokazování, zejména při hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti předně upozorňují, že jejich stížnost je podle nich přípustná, neboť je jejich poslední možností, jak se mohou účinně bránit proti zjevně nesprávnému a nespravedlivému postupu a rozhodnutí městského soudu.
4. Stěžovatelé přitom zejména nesouhlasí se závěrem městského soudu, že v dané věci je třeba se zabývat pouze těmi spornými skutečnostmi, k jejichž uplatnění byli stěžovatelé vyzvání dědickým soudem, tedy otázkou, zda byly v řešeném případě dány zákonné důvody pro vydědění stěžovatelů; a naopak zde není namístě posuzovat formální náležitosti, respektive platnost, listin zakládajících dědické právo (závěť, listina o vydědění). Podle stěžovatelů je tento závěr městského soudu v rozporu se zásadami legality a hospodárnosti řízení. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu totiž svévolné a rozporné se smyslem a účelem §175k odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelé mají za to, že i z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nalézací soud se měl i v rámci sporného řízení zabývat otázkou platnosti závěti a listiny o vydědění, a to alespoň jako otázkou předběžnou. Navíc je rozhodnutí městského soudu nehospodárné, neboť závěr o tom, že závěť a listina o vydědění je platná či nikoli, přesouvá až do dalšího řízení. Naopak kdyby soud ve sporném řízení rozhodl též o otázce platnosti závěti a listiny o vydědění, jak nepochybně měl, byly by tím vyřešeny všechny sporné skutečnosti ohledně dědického práva.
5. Stěžovatelé dále uvádějí, že městský soud potvrdil výrok II. rozsudku nalézacího soudu s tím, že byl shledán nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatelů na určení neplatnosti závěti a listiny o vydědění. Tím však městský soud stěžovatelům zamezil přístup k posouzení a rozhodnutí o skutkové sporné otázce, na jejímž vyřešení závisí další průběh dědického řízení, a to aniž by stěžovatelé byli prve náležitým způsobem poučeni o své povinnosti tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem.
6. Konečně stěžovatelé upozorňují také na další pochybení městského soudu a porušení svých základních práv z jeho strany při rozhodování o odvolání žalovaného (proti výroku I. nalézacího soudu). Městský soud totiž rozhodl bez jednání, ačkoliv toto bylo nutné nařídit; a dále neprovedl žádné dokazování, ač měl. Městský soud tak porušil též základní právo stěžovatelů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i některé základní zásady civilního řízení.
7. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 368/2009 Ústavní soud zjistil, že shora uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jsou již druhými v dané věci; první rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 11. 2010 č. j 17 C 368/2009-114 byl zrušen a věc vrácena zpět usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 č. j. 54 Co 148/2011-136. Toto usnesení stěžovatelé napadli ústavní stížností, která byla jako nepřípustná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2167/11. Dále bylo v projednávané věci ověřeno, že po zrušujícím rozhodnutí městského soudu napadeném nynější ústavní stížností bylo ve věci znovu rozhodnuto nalézacím soudem. Jeho rozsudkem ze dne 24. 4. 2013 č. j. 17 C 368/2009-235 bylo určeno, že stěžovatelé jsou dědici po zůstaviteli, a dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném v době podání ústavní stížnosti je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
10. Je tedy zřejmé, že pokud nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti celému výroku v záhlaví označeného rozsudku městského soudu, je zčásti nepřípustná, a to konkrétně v té části, v níž směřuje proti zrušení výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně. V tomto rozsahu totiž napadené rozhodnutí městského soudu není posledním procesním prostředkem, který se stěžovatelům k ochraně jejich práva nabízí, respektive nabízel, neboť jím řízení nekončilo, ale věc byla vrácena k dalšímu řízení před obvodním soudem, v němž stěžovatelům byly k dispozici opět různé opravné prostředky. V uvedené části, tj. v části napadající zrušující část výroku rozsudku městského soudu, tak podaná ústavní stížnost nedostála zásadě subsidiarity, o níž ostatně stěžovatelé byli podrobně poučeni též v předcházejícím usnesení Ústavního soudu ve své věci, sp. zn. I. ÚS 2167/11.
11. Pokud však jde o tu část ústavní stížnosti, v níž je napadena potvrzující část výroku rozsudku městského soudu, tato zákonné požadavky na přípustnost ústavní stížnosti splňuje. Nicméně ústavní stížnost je v označené části zjevně neopodstatněná.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Jádrem kritiky uváděné stěžovateli v přípustné části projednávané ústavní stížnosti je jejich nesouhlas s tím, že v daném sporném řízení nebyly posuzovány formální náležitosti dědických listin, ale pouze přítomnost zákonných důvodů vydědění stěžovatelů zůstavitelem. Ona formální hlediska platnosti dědických listin byla přenechána k posouzení dědickému soudu, před nímž je vedeno nesporné dědické řízení, prve přerušené za účelem vyřešení sporné otázky dědického práva stěžovatelů. Stěžovatelům tedy nijak nebylo upřeno zhodnocení otázky platnosti dědických listin, toto pouze bylo přenecháno jinému soudu v jiném, ale souvisejícím řízení, soudu zákonem povolanému k řešení zmíněné otázky, který navíc nemůže rozhodnout bez toho, aby se dané otázce věnoval. Ústavní soud tak musí konstatovat, že neshledal, že by stěžovatelům byla způsobena jakákoliv seznatelná újma na jejich základních právech, která by vyžadovala jeho zásah. Naopak stěžovatelé ve sporném řízení nakonec byli pravomocně uznáni dědici po zůstaviteli a otázky formálních náležitostí dědických listin byly ponechány na posouzení dědickému soudu v rámci dědického řízení. Lze jen připomenout, že přestože stěžovatelé takový postup považují za nehospodárný, proti požadavku hospodárnosti zde stojí požadavek zákonnosti, v souladu s nímž obecné soudy musí respektovat zákonem vymezenou pravomoc a působnost svou i jiných soudů a dalších orgánů veřejné moci. Obecný soud v konkrétním řízení tak nemůže pravomocně rozhodovat o otázkách, jimiž se má primárně zabývat (jiný) soud v jiném řízení. Ústavní soud tedy v postupu městského soudu neshledal ani žádné prvky svévole a o jeho nezákonnosti, tím spíše neústavnosti, nesvědčí ani judikatura Nejvyššího soudu, na níž upozorňovali stěžovatelé, avšak jež se týkala jiných případů a otázek, než jsou relevantní v nyní projednávané věci. Ústavní soud tak uzavírá, že z jeho pohledu strážce ústavnosti je zejména podstatné, že stěžovatelům nebylo dosud upřeno posouzení otázek formálních náležitostí dědických listin, jež předkládali, a rozhodnutí o nich. Teprve pokud by k tomu ani v dalším řízení nedošlo, tedy pokud by jejich námitky nebyly vůbec vzaty v úvahu, mohl by takový postup znamenat dotčení na jejich základních právech.
15. Ústavní soud tak neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí městského soudu co do potvrzení výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost v této části odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v části brojící proti zrušující části rozhodnutí městského soudu pak ústavní stížnost musela být odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu