ECLI:CZ:US:2014:1.US.2200.13.1
sp. zn. I. ÚS 2200/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Radimem Miketou, advokátem, se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 6 To 17/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 3 Tdo 465/2013, za účasti Vrchního soud v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 6 To 17/2011 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 11. 2010, č. j. 45 T 1/2008-1800 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 3 Tdo 465/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl pravomocně odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako člen představenstva společnosti Česká slévárenská a.s. uzavřel v Ostravě s obchodní společností ALMAN-EX s.r.o. kupní smlouvu na dodávky slévárenského koksu, který následně postupně odebíral, avšak v termínech splatnosti ani následně s výjimkou částky ve výši 54.356,50 Kč nehradil faktury, a to přestože odebrané zboží dodal do Druhé slévárny Blansko a. s. k dalšímu zpracování a obdržel za něj odpovídající finanční plnění, které však nepřevedl na spol. ALMAN-EX s.r.o., a ačkoliv věděl, že v uzavřené kupní smlouvě je obsažená výhrada vlastnického práva spočívající v tom, že do doby zaplacení zůstává zboží v majetku prodávajícího, čímž způsobil společnosti ALMAN-EX s.r.o. škodu ve výši 1.743.324,49 Kč.
Stěžovatel nerozumí tomu, proč pro jeden z dílčích útoků byl obžaloby zproštěn s tím, že se nejedná o trestný čin, zatímco pro druhý (výše popsaný) nikoliv, byť se jednalo o takřka totožné jednání. Pokud má být tento rozdíl odůvodněn tím, že v případě druhého žalovaného útoku poškozené společnosti ALMAN-EX uhradil podstatně menší poměrnou část svých závazků, totiž pouze 54.356 Kč, čímž jí způsobil škodu ve výši 1.743.324,49 Kč, stěžovatel má za to, že takováto výše úhrady nebyla obecnými soudy řádně prokázána, kdy tvrdí, že zaplatil více. Provedený znalecký posudek považuje za v tomto směru nedostatečný. V řízení požadoval vypracování dalšího znaleckého posudku, jeho návrhu však nebylo bez přesvědčivého odůvodnění vyhověno.
Za této situace je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, proč byl stěžovatel části obžaloby zproštěn, a jiné nikoliv (viz zejména str. 14 a násl. rozsudku vrchního soudu), kdy se věnovaly i otázce vyčíslení výše neuhrazených závazků. Není úlohou Ústavního soudu provádět superrevizi jejich výpočtů, respektive výpočtů soudního znalce. Co se pak týče stěžovatelova návrhu na vypracování dalšího druhého znaleckého posudku, pokud jej soudy pro nadbytečnost odmítly, nejedná se o důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť soud není povinen provést všechny navržené důkazy, nýbrž pouze musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. To soudy v nynější věci učinily.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu