ECLI:CZ:US:2014:1.US.2219.13.1
sp. zn. I. ÚS 2219/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Lemberka, zastoupeného JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Gočárova 535, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2013, č.j. 33 Cdo 2794/2012-296, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2012, č.j. 21 Co 117/2012-270, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2011, č.j. 26 EC 683/2009-229, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáním stěžovatele ze dne 26. 7. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Vedlejší účastník, pan Ladislav Kolář, se v řízení před obecnými soudy domáhal po stěžovateli zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že spolu se stěžovatelem podnikal ve sdružení, jehož činnost však byla na základě dohody všech účastníků sdružení ukončena. V rámci této dohody účastníci sdružení zároveň stanovili, co obdrží na vypořádání. Podle této dohody pak měl vedlejší účastník dle svého tvrzení obdržet mj. částku 500.000,- Kč. Protože však stěžovatel uhradil vedlejšímu účastníku na vypořádání pouze částku ve výši 100.000,- Kč, domáhal se vedlejší účastník zaplacení zbývající částky v rámci předmětného občanského soudního řízení.
3. Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č.j. 26 EC 683/2009-229, žalobě vedlejšího účastníka v plném rozsahu vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že výkladem předmětné dohody o ukončení činnosti sdružení a jeho vypořádání ze dne 23. 2. 2006 provedeným podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, došel ke skutkovému závěru, že z předmětné dohody skutečně vyplývá, že se stěžovatel zavázal vyplatit vedlejšímu účastníku finanční vypořádání ve výši 500.000,- Kč. Tuto svou povinnost však stěžovatel splnil jen částečně, když na vypořádání uhradil vedlejšímu účastníku pouze zálohu ve výši 100.000,- Kč.
4. Toto rozhodnutí bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2012, č.j. 21 Co 117/2012-270.
5. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež však bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2013, č.j. 33 Cdo 2794/2012-296, neboť dovolací soud neshledal ve věci zásadní právní význam.
III.
6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
7. K závěru o zjevné neopodstatněnosti podaného návrhu dospěl Ústavní soud i v nyní projednávaném případě, a to z následujících důvodů.
8. Ve vztahu k posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak s jejich skutkovými zjištěními, k nimž obecné soudy dospěly výkladem předmětné dohody o ukončení činnosti sdružení a jeho vypořádání ze dne 23. 2. 2006, aniž by přitom přihlédly k dalším, stěžovatelem navrženým důkazům. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně vylíčil, k jakým majetkovým transakcím došlo během činnosti sdružení, přičemž poukazoval na to, že předmětná dohoda neodpovídala majetkovým hodnotám získaným společnou činností účastníků. K této skutečnosti však obecné soudy dle tvrzení stěžovatele vůbec nepřihlédly, ačkoli tak učinit měly.
9. K otázce zjišťování skutkového stavu věci v civilním soudním řízení se již Ústavní soud vyjádřil v mnoha svých dřívějších rozhodnutích, v nichž vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod [viz např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), či ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213)]. Jednou z možných procesních situací, v jejichž rámci může k porušení práva jednotlivce na spravedlivý proces dojít, je situace, kdy bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná a neodpovídající povaze a závažnosti věci. V takových případech hovoří judikatura Ústavního soudu o tzv. opomenutých důkazech [viz též nález ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08 (N 67/52 SbNU 663), nebo nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07 (N 85/49 SbNU 211)].
10. A právě takové pochybení obecných soudů, jež mělo spočívat v tom, že tyto neprovedly všechny pro věc relevantní důkazy (ačkoli byly ze strany stěžovatele navrhovány), v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, namítal stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, neshledal, že by k takovému pochybení v řízení před obecnými soudy došlo. V této souvislosti si Ústavní soud dovoluje předně upozornit na znění ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Podle tohoto ustanovení není soud rozhodující v civilním soudním řízení povinen provést všechny důkazy, které strany navrhly. Jeho povinností však je, jak se podává ze shora uvedeného, se s učiněnými důkazními návrhy řádně vypořádat. Z tohoto hlediska nelze v projednávané věci přijmout závěr, že by důkazní řízení bylo postiženo vadou, natožpak vadou, která by dosahovala ústavněprávního rozměru, neboť obecné soudy (zejména pak soud prvého a druhého stupně) v odůvodnění svých rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem vyložily, proč nepřipustily stěžovatelem navrhované důkazy ekonomického charakteru. Tyto důkazy nebyly připuštěny z důvodu, že předmětný nárok vedlejšího účastníka vůči stěžovateli vznikl ze smlouvy a na jeho vznik, trvání, změnu nebo zánik proto nemohlo mít vliv účetnictví sdružení, pokud by neobsahovalo konkrétní skutečnosti způsobilé z hlediska občanského práva založit, změnit nebo zrušit závazek stěžovatele. Takové konkrétní skutečnosti však nebyly v řízení dle názoru obecných soudů účastníky řízení tvrzeny, natož prokázány. Jinými slovy, obecné soudy nepřistoupily k provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů z toho důvodu, že tyto důkazní prostředky nepovažovaly za způsobilé objasnit pro věc rozhodné skutečnosti. S tímto závěrem se pak ztotožnil i Ústavní soud.
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále brojil i proti usnesení dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné. Stěžovatel ve své stížnosti rozporoval především názor dovolacího soudu, dle něhož námitky stěžovatele uplatněné v rámci dovolání, jimiž stěžovatel rozporoval výklad dohody o ukončení činnosti sdružení a jeho vypořádání ze dne 23. 2. 2006 učiněný soudy nižších stupňů, je třeba považovat za námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, k nimž však v daném případě nebylo, s ohledem na znění §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, možno přihlédnout, neboť přípustnost dovolání stěžovatele byla dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. S tímto závěrem dovolacího soudu se však stěžovatel neztotožnil a naopak uváděl, že svým dovoláním brojil proti právním závěrům, ke kterým soudy nižších stupňů na základě výkladu předmětné dohody dospěly [a tedy uplatnil dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012].
12. Rovněž tuto námitku stěžovatele neshledal Ústavní soud důvodnou. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu jasně vyložil, z jakého důvodu posoudil námitky stěžovatele jako námitky mířící na tvrzené pochybení soudů při zjišťování skutkového stavu věci, a nikoli jako námitky stran chybného právního posouzení. Dovolací soud ve svém rozhodnutí především poukázal na svou ustálenou judikaturu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46), dle které platí, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (nejedná se tedy o právní posouzení věci). Tento závěr obecných soudů pak Ústavní soud neshledává ústavně nekonformním (obdobně též usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 604/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
IV.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu