ECLI:CZ:US:2014:1.US.2230.13.1
sp. zn. I. ÚS 2230/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kadeřnické studio LORMA spol. s.r.o., Korunní 58, Praha 2, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem V Tůních 3, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 2. 2011, č.j. 15 C 616/2009-82, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č.j. 62 Co 268/2011-105, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013, č.j. 21 Cdo 1877/2012-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 2. 2011, č.j. 15 C 616/2009-82, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č.j. 62 Co 268/2011-105, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013, č.j. 21 Cdo 1877/2012-127.
Obvodním soudem pro Prahu 5 bylo dne 2. 2. 2011, č.j. 15 C 616/2009-82, rozhodnuto tak, že žaloba, aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, dané žalovaným dopisem ze dne 14. 10. 2009, který byl žalobci doručen dne 18. 10. 2009, je neplatné, se zamítá. Městský soud v Praze jako soud odvolací dne 14. 12. 2011, č.j. 62 Co 268/2011-105, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 5. 2013, č.j. 21 Cdo 1877/2012-127, tak, že dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka má za to, že výše uvedenými rozhodnutími byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy špatně zjistily skutkový stav věci, a to na základě chybně provedeného dokazování. Skutečnost, že soudy nepřihlédly k jejím důkazy podloženým tvrzením, přičemž tato ani nezohlednily v odůvodnění napadených rozhodnutí, je dle stěžovatelky možné považovat za porušení čl. 36 Listiny, které jí zaručuje právo na spravedlivý proces, stejně jako za porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále je stěžovatelka toho názoru, že v její věci došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, tedy pravidla rovnosti stran, neboť žalovaný byl během prvostupňového i odvolacího řízení značně zvýhodňován na úkor stěžovatelky a zcela jednoznačně nebyly strany v rovném postavení, když soudy opíraly svůj úsudek pouze o jeho tvrzení, přestože byla značně nelogická a občas bylo možné je považovat za účelová.
Stěžovatelka dále namítá, že nedostala dostatečný prostor k vyjádření, když téměř veškerá její tvrzení nebyla akceptována, a to přesto, že byla podložena provedenými důkazy. Stěžovatelka je také přesvědčena, že se soudy obou stupňů neřídily základní právní zásadou, a to "zásadou volného hodnocení důkazů", neboť přestože navržené důkazy provedly, přehlížely závěry z nich dovožené. Prvoinstanční i odvolací soud se dle stěžovatelky v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádaly s navrženými a provedenými důkazy, neboť je odůvodnily nedostatečně, případně tyto důkazy opominuly.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
III.
Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud ve své judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Do pravomoci ostatních soudů je totiž Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V projednávané věci se jedná o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, který žalovaný zaslal stěžovatelce s odůvodněním, že mu nebyla vyplacena část mzdy za měsíc srpen v roce 2009. Dle stěžovatelky se však toto tvrzení žalovaného nezakládá na pravdě. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž obecné soudy při svém rozhodování vycházely, a svůj nesouhlas s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Ústavnímu soudu předkládá vlastní verzi skutkových okolností a jejich právní posouzení.
Lze tedy konstatovat, že stěžovatelka se ústavní stížností snaží pokračovat v polemice s rozhodnutími obecných soudů, které zamítly žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které bylo žalovaným dáno stěžovatelce, a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Obvodní soud pro Prahu 5 i Městský soud v Praze konstatovaly, že formální náležitosti okamžitého zrušení pracovního poměru byly splněny. Na základě provedeného dokazování posoudily okamžité zrušení pracovního poměru jako platné, jelikož dospěly k závěru, že žalovanému ze strany stěžovatelky opravdu nebyla uhrazena mzda za měsíc srpen 2009, když mu byla na účet zaslána částka nižší, než mu za daný měsíc náležela a byl tak splněn zákonný důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Obecné soudy se zabývaly také otázkou částky 15.000,- Kč, která byla žalovanému vyplacena v hotovosti a dle stěžovatelky měla představovat doplatek mzdy za měsíc červenec 2009 a zálohu na mzdu za měsíc srpen 2009, respektive pohledávku, kterou stěžovatelka započetla oproti svému závazku vůči žalovanému - nedoplatku mzdy za měsíce červenec 2009 a srpen 2009. V této souvislosti je možno odkázat na stranu 4 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a především pak na stranu 5 a 6 napadeného usnesení Městského soudu v Praze, kde se tento s výše uvedenou argumentací stěžovatelky podrobně vypořádal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí logicky a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná, argumentaci obecných soudů nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout a proto mu nepřísluší jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.
IV.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu