ECLI:CZ:US:2014:1.US.2238.13.1
sp. zn. I. ÚS 2238/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Pavla Pospíšila, zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, se sídlem U Plynárny 99, 101 00, Praha 10, proti rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 18 EVC 1/2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se pomocí evropského platebního rozkazu domáhal u Okresního soudu Praha - západ úhrady částky 4.180,- EUR jako přepravného za provedené mezinárodní přepravy nákladu. Dne 8. 7. 2013 mu bylo doručeno ústavní stížností napadené rozhodnutí, kterým soud návrh stěžovatele na vydání evropského platebního rozkazu odmítl, neboť dospěl k závěru, že není ve věci příslušný. Stěžovatel tvrdí, že vydáním tohoto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Jak dále stěžovatel uvádí, dle poučení soudu není proti napadenému rozhodnutí možné podat opravný prostředek, není přípustné ani dovolání, proto podává ústavní stížnost.
Před samotným meritorním projednáním ústavní stížnosti musí Ústavní soud posoudit splnění formálních podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. Řízení o ústavní stížnosti je založeno na principu subsidiarity a Ústavní soud se bude ústavní stížností zabývat teprve poté, co stěžovatel využil všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva. Dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem se dle uvedeného ustanovení rozumí vedle řádného opravného prostředku, mimořádného opravného prostředku (vyjma návrhu na obnovu řízení) též jakýkoli jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ačkoli je evropský platební rozkaz poměrně specifickým institutem, zdůrazňuje Ústavní soud, že odmítnutím vydání evropského platebního rozkazu není nijak znemožněno stěžovateli domáhat se svého nároku před obecnými soudy. Jinými slovy stěžovatel má k dispozici "jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního (...) řízení" ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí evropského platebního rozkazu nevytváří překážku věci rozhodnuté, o tvrzeném nároku nebylo zatím nijak obecnými soudy věcně rozhodnuto, tudíž připustit přímý přezkum rozhodnutí o odmítnutí vydání evropského platebního rozkazu ze strany Ústavního soudu by popřelo subsidiární povahu ústavního soudnictví, resp. řízení o ústavní stížnosti.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (Úřední věstník L 399, 30/12/2006, s. 1 - 32), dále jen "Nařízení", stanoví v čl. 1 odst. 2, že "toto nařízení nebrání žalobci uplatňovat nárok ve smyslu článku 4 s využitím jiného řízení, které je k dispozici podle práva členského státu nebo práva Společenství". V čl. 11 odst. 3 potom Nařízení uvádí, že "odmítnutí návrhu nebrání žalobci v tom, aby vymáhal nárok prostřednictvím nového návrhu na vydání evropského platebního rozkazu nebo prostřednictvím jiného řízení podle práva členského státu".
Připouští-li zcela výjimečně Ústavní soud přezkum některých prvoinstančních rozhodnutí tam, kde je vyloučeno odvolání (bagatelní věci), je tomu tak proto, že jde o rozhodnutí (ve sféře obecné justice) již konečná, která autoritativně zakládají, potvrzují či mění právní vztahy. U evropského platebního rozkazu je situace odlišná. Po odmítnutí evropského platebního rozkazu se nijak nemění právní sféra navrhovatele, pokud jde o jím uplatňované nároky, neboť má nadále možnost se svého nároku domáhat buď běžnou žalobou, popř. znovu pomocí platebního rozkazu, jak připouští Nařízení.
Vzhledem k tomu, že Nařízení umožňuje odmítnout vydání evropského platebního rozkazu např. i z důvodu, že nárok je "zjevně neopodstatněný", může vést připuštění možnosti přímého přezkumu odmítnutí vydání evropského platebního rozkazu ze strany Ústavního soudu k tomu, že Ústavní soud bude konfrontován se stížnostmi požadujícími posouzení opodstatněnosti nároku dříve, než se k danému nároku vůbec vysloví obecný soud v nalézacím řízení. Ústavní soud by tak fakticky v některých případech suploval činnost soudu prvého stupně, což by zcela popřelo subsidiaritu řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak dochází k závěru, že ústavní stížnost napadající rozhodnutí obecného soudu, kterým byl odmítnut návrh na vydání evropského platebního rozkazu, je stížností nepřípustnou ve smyslu §72 odst. 3, resp. 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu se již Ústavní soud nezabýval argumenty stěžovatele, se kterými v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu napadá.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2014
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka