ECLI:CZ:US:2014:1.US.2241.13.1
sp. zn. I. ÚS 2241/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Vondráčkové, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 23 Co 223/2013-38, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 3. 2013, č. j. 216 EXE 5327/2013-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá procesní rozhodnutí - usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 3. 2013, č. j. 216 EXE 5327/2013-25, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 23 Co 223/2013-38, kterým tyto soudy nevyhověly návrhu stěžovatelky, jakožto povinné, na odklad, resp. zastavení exekuce.
Návrh na odklad, resp. zastavení exekuce, stěžovatelka odůvodnila především skutečností, že i přesto, že si je vědoma, že v nalézacím řízení jí byla uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 456 733,- Kč s příslušenstvím (rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 3. 2011, č. j. 11 C 4/2004-273, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012, č. j. 27 Co 340/2011-324), využila svých procesních práv a dne 6. 1. 2013 podala proti pravomocnému rozsudku mimořádný opravný prostředek - dovolání k Nejvyššímu soudu, spojený s návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu. I po předchozím sdělení této skutečnosti právnímu zástupci oprávněné, tato podala návrh na zahájení exekučního řízení, což stěžovatelka považuje za zneužití práva ze strany oprávněné, neboť se nejedná o ochranu jejích práv, ale o úmyslnou zlovolnou šikanu vůči stěžovatelce.
Okresní soud Praha - západ rozhodl o návrhu na odklad, resp. zastavení exekuce tak, že tento zamítl. Jeho rozhodnutí potvrdil i soud odvolací.
Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž brojí jak proti úvahám, které vedly obecné soudy k zamítnutí návrhu na odklad exekuce, tak proti úvahám, které vedly obecné soudy k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce.
II.
Stěžovatelka se domnívá, že oprávněná zcela účelově podala návrh na zahájení exekučního řízení, když zamlčela podstatné okolnosti a chování stěžovatelky líčí jako neplnění povinnosti bez dalšího. Je toho názoru, že nebyly splněny podmínky pro zahájení exekuce, neboť využila zákonem daných možností (podání dovolání s návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu) a o tomto postupu řádně vyrozuměla oprávněnou, přičemž se zavázala uhradit vše, co jí bylo uloženo v případě, že její žádosti o odklad právní moci a vykonatelnosti nebude vyhověno.
Navrhla zastavení exekuce, neboť nedošlo k tomu, že by povinná nesplnila svoji povinnost. Alternativně navrhla odklad exekuce.
Obecným soudům, rozhodujícím o odkladu výkonu rozhodnutí/exekuce, vytýká, že se dostatečně nezabývaly důvodem pro případný odklad vykonatelnosti rozhodnutí, že nezkoumaly existenci kvalifikované pravděpodobnosti zastavení exekuce. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje skutečnost, že odvolací soud váže možnost odložit výkon rozhodnutí/exekuce pouze na rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného exekučního titulu. Stěžovatelka však poukazuje i na další důvod, kdy je třeba odložit výkon exekuce, kterým je právě předpoklad, že, výkon rozhodnutí bude zastaven.
Na podporu svých argumentů odkazuje též na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 865/06.
Domnívá se, že obecné soudy otázku pravděpodobnosti zastavení exekuce nehodnotily vůbec. Následkem zamítnutí návrhů stěžovatelky pak došlo k tomu, že exekuce již byla ukončena.
III.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá výrok soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu odkladu exekuce a výrok téhož soudu o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Oba tyto výroky byly potvrzeny usnesením odvolacího soudu.
Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti však je třeba tyto výroky posuzovat každý samostatně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná proti části výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 3. 2013, č. j. 216 EXE 5327/2013-25, že se návrh povinné na zastavení exekuce zamítá. Stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť proti části usnesení odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. usnesení soudu prvního stupně, bylo přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní stížnost je tedy v této části předčasná a byla shledána jako nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Ústavní soud se zabýval ústavní stížností z hlediska namítaných pochybení při rozhodování o návrhu stěžovatelky na odklad exekuce (tj. výrokem I. usnesení soudu prvního stupně, který byl potvrzen odvolacím soudem).
Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Spornou se zde jeví otázka aplikace §266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, obecnými soudy, resp. posouzení podmínek, za kterých může být provedení výkonu rozhodnutí/exekuce odloženo. Výklad a aplikace předpisů obecného práva bude protiústavní, pokud nepřípustně zasahuje do některého ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Stěžovatelka navrhla odklad exekuce, neboť se domnívá, že lze očekávat, že výkon rozhodnutí/exekuce bude zastaven. Soud prvního stupně zdůvodnil, proč neshledal naplnění zákonných podmínek pro odklad exekuce, když uvedl, že nemůže předbíhat rozhodnutí dovolacího soudu, hodnotit návrh na odklad vykonatelnosti a přiklánět se k některému způsobu rozhodnutí, čímž by nahrazoval činnost dovolacího soudu, k čemuž není povolán. Přiklonil se k tomu, že jestliže nalézací soud ve dvou instancích uložil stěžovatelce jakožto povinné z původního nalézacího řízení povinnost zaplatit dluh, nemůže exekuční soud sám exekuční titul předběžně posoudit jako vadný a říci, že lze očekávat odklad jeho vykonatelnosti a zastavení exekuce.
Odvolací soud s těmito závěry souhlasil, když uvedl, že po dvou potvrzovacích rozsudcích nelze učinit závěr o tom, že dovolání povinné bude vyhověno. Dále pak doplnil, že odklad provedení výkonu rozhodnutí je možný i tehdy, jestliže byl po nařízení výkonu rozhodnutí povolen ohledně exekučního titulu odklad vykonatelnosti. Samotný odklad vykonatelnosti však na druhé straně nebrání nařízení exekuce. Odvolací soud v řízení, jež je předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, rozhodoval dne 15. 5. 2013 a do tohoto dne nebylo ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu (dovolání spojené s návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti bylo podáno 6. 1. 2013).
Nelze se tedy ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že by se odvolací soud nezabýval vůbec podmínkou odkladu výkonu rozhodnutí, je-li možné očekávat, že exekuce bude zastavena.
Podle Ústavního soudu lze považovat odůvodnění obecných soudů v zásadě za dostačující, i když si lze samozřejmě představit, že mohlo být více podrobné. Podmínka "lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven" (§266 odst. 2 o. s. ř.) nabízí široký prostor pro soudní uvážení. S tím souvisí i námitka stěžovatelky ohledně "kvalifikované pravděpodobnosti zastavení exekuce". Pokud obecné soudy zdůvodnily zamítnutí návrhu stěžovatelky mj. odvoláním se na souladná rozhodnutí obecných soudů v nalézacím řízení (ve dvou instancích), nemůže si sám posoudit meritum věci jako vadné a očekávat odklad vykonatelnosti exekučního titulu.
Pouhé podání dovolání není samo o sobě důvodem k odložení provedení výkonu rozhodnutí, když tímto by mohlo být až samotné odložení vykonatelnosti rozsudku, které ovšem v době rozhodování soudu prvního stupně (29. 3. 2013), ani odvolacího soudu (15. 5. 2013) nebylo. Ústavní soud při přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl ke zjištění, že Nejvyšší soud o odkladu vykonatelnosti exekučního titulu nerozhodl. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které dospěje-li dovolací soud k závěru, že návrh na povolení odkladu vykonatelnosti není důvodný, nemusí o tom vydávat zvláštní zamítavé rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
Je třeba dodat, že podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku nemá suspenzivní účinek. Stěžovatelka spojila dovolání s návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu, avšak samotný návrh není důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí podle §266 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelka dále namítá, že došlo k zásadnímu pochybení odvolacího soudu, když v průběhu hodnocení podmínek pro odklad výkonu exekuce, resp. okolností svědčících pro případný závěr, že dovolání povinné/stěžovatelky bude vyhověno, odvolací soud nesprávně konstatoval, že dovolání je přípustné pouze tehdy, kdy napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však bylo podáno 6. 1. 2013, tj. za účinnosti nové úpravy dovolání, která se již neopírá o otázku zásadního právního významu. Lze přisvědčit stěžovatelce, že odvolací soud si nesprávně vyhodnotil přípustnost dovolání, nicméně tato skutečnost nemá pro vynesené rozhodnutí zásadní vliv.
Jak již Ústavní soud uvedl, obecné soudy mohly být při odůvodnění svých rozhodnutí podrobnější. Je však třeba přihlédnout ke skutečnosti, že i za předpokladu, že by Ústavní soud v jejich postupu shledal pochybení, která by odůvodňovala jeho zásah, nebylo by efektivní přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť jak stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvedla, exekuce již byla ukončena a případná kasace napadených rozhodnutí by tento stav nemohla zvrátit.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu