ECLI:CZ:US:2014:1.US.2282.13.1
sp. zn. I. ÚS 2282/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Halašty, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, AK se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná - Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 2623/2012-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012 č. j. 30 Co 145/2012-46 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2012 č. j. 26 C 160/2011-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 100 000 Kč.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti němu u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 69/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů podrobně vyložily, že běh šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty stanovené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přerušené po dobu projednávání nároku u Ministerstva spravedlnosti ode dne 8. 9. 2010 do 11. 11. 2010, bylo třeba počítat od skončení trestního řízení dne 31. 3. 2010, kdy byl za přítomnosti obhájce stěžovatele vynesen rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel označil závěry obecných soudů za nesouladné s hmotným právem, neboť dle jeho názoru je rozhodující pro určení běhu promlčecí lhůty okamžik, kdy se o zprošťujícím rozsudku dověděl obžalovaný, a nikoliv jeho obhájce. Uvedl, že se o zprošťujícím rozsudku a tím i o vzniku nemajetkové újmy nedověděl dříve než 29. 7. 2010, z čehož vyplývá, že ke dni podání žaloby jeho nárok promlčen nebyl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Po prostudování napadených rozsudků obecných soudů a ústavněprávní argumentace stěžovatele Ústavní soud neshledal, že by k takovému pochybení v projednávané věci došlo.
Ústavní soud akceptoval i právní posouzení věci. Shodně se soudy obecnými sdílí přesvědčení, že osobní nepřítomnost stěžovatele při vyhlášení zprošťujícího rozsudku byla dostatečně kompenzována přítomností jeho obhájce, a proto zjištění, že řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, bylo pravomocně ukončeno dne 31. 3. 2010, kdy soud vyhlásil za přítomnosti obhájce stěžovatele zprošťující rozsudek, nepovažoval rozporné se závěrem, že právě od tohoto data počala stěžovateli běžet šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Ústavní soud připomíná, že důvodem k jeho zásahu jsou situace, kdy právní argumentace obecného soudu svévolně a iracionálně vybočí z množiny možných významů zákona či jím zvolená interpretace právní normy odporuje jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod. V projednávané věci nedostatek takového charakteru či intenzity při výkladu a aplikaci ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. neshledal, a proto ústavní stížnost stěžovatele, opakující námitky již předložené obecným soudům, hodnotil jako s výsledkem řízení nesouhlasnou polemiku, která však nebyla (a obecně není) způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí. Oproti očekávání stěžovatele tak právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - ve shora uvedeném smyslu - mít nelze.
Namísto soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera, uvedených v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedají v I. senátu Ústavního soudu v souladu s přechodnými ustanoveními rozvrhu práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) soudci Kateřina Šimáčková a Ludvík David.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Ludvík David, v. r.
předseda senátu