ECLI:CZ:US:2014:1.US.2283.14.1
sp. zn. I. ÚS 2283/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Ř., zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 230, 251 01 Říčany u Prahy, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2014 č. j. 8 Tdo 479/2014-156, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. 6 To 39/2013 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013 č. j. 48 T 8/2012-19.679, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud si vyžádal soudní spis o rozsahu několika desítek tisíc stran a z obsahu spisu rekapituluje tyto zásadní informace. Stěžovatelka podle napadených rozhodnutí vystavila jako zaměstnankyně společnosti SDI, s.r.o., na jména a rodná čísla celkem 496 pacientů bez jejich vědomí recepty na léky, tyto recepty pak sama nebo prostřednictvím třetí osoby předala do lékáren, které přijaté recepty zaevidovaly k proplacení příslušnými zdravotními pojišťovnami z veřejného zdravotního pojištění, s tím, že tyto léky sama nebo prostřednictvím třetích osob převzala a naložila s nimi nezjištěným způsobem. Tímto jednáním se dopustila zvlášť závažného zločinu podvodu a způsobila škodu zdravotním pojišťovnám v celkové výši 12.992.431 Kč a byla za to odsouzena napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze k trestu odnětí svobody na šest a půl roku let se zařazením do věznice s dozorem a k náhradě uvedené škody. Proti tomuto rozsudku si stěžovatelka podala odvolání, které Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. K jednotlivým námitkám stěžovatelky uvedl, že sice navrhovala provedení důkazu předložením chorobopisů jednotlivých pacientů a vypracováním odborných expertíz, ale tím nepodmiňovala souhlas se čtením svědeckých výpovědí jednotlivých pacientů. V tomto směru pak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odkazy na vyjádření v protokolech o hlavním líčení. Vrchní soud se rovněž vypořádal s námitkami a argumenty stěžovatelky ohledně návrhů na doplnění dokazování předložením zdravotní dokumentace - chorobopisů, provedením odborných expertíz, jakož i zjištěním, zda pacienti byli o preskripci léků informováni. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání.
3. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením ze dne 7. 5. 2014 č. j. 8 Tdo 479/2014-156 dovolání stěžovatelky odmítl. Uvedl, že podstata námitek stěžovatelky má charakter námitek skutkových, a proto nezakládá zákonný dovolací důvod. Nicméně přesto k posouzení námitek stěžovatelky přistoupil a odvolal se přitom na judikaturu Ústavního soudu, podle které vyčlenil případy nesprávné realizace důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení základních práv a svobod, kam spadají případy důkazů opomenutých, důkazy získané v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení provedených důkazů, které nemá základ v racionální logické úvaze. Ani jeden z případů takovéhoto zásahu do základních práv stěžovatelky neshledal. Pokud jde o neprovedení důkazů chorobopisy všech vyslechnutých svědků, poukázal Nejvyšší soud na to, že není povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu obviněného, pokud vyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Přitom Nejvyšší soud připouští, že nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu nebylo nalézacím soudem odůvodněno, ale dovozuje z odůvodnění odvolacího soudu, že tomu bylo tak proto, že tento důkaz byl považován za nadbytečný. Nejvyšší soud odmítl i námitku týkající se nedání souhlasu ke čtení svědeckých výpovědí 465 pacientů a odvolal se na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se podle názoru Nejvyššího soudu náležitě s touto otázkou vypořádal, neboť dovodil, že souhlas se čtením protokolů byl posléze dán. Ke stěžovatelčině námitce o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, Nejvyšší soud uvedl, že závěr o takovém nesouladu nemůže být učiněn pouze na základě subjektivního pocitu stěžovatelky. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelku z trestního jednání neusvědčovaly pouze výpovědi pacientů a jejich příbuzných či známých, ale i chorobopisy části pacientů, výpovědi bývalých kolegů, výpovědi pracovníků lékáren, medicínských reprezentantů, znalecké posudky ve spojení s vystavenými recepty i její částečné doznání před soudem. Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své závěry jasně a logicky vysvětlily.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to tím, že obecné soudy neprovedly přes opakované návrhy stěžovatelky důkaz zdravotní dokumentací všech svědků - pacientů, kteří vypovídali v přípravném řízení, a dále nevyhověly jejímu návrhu na provedení odborných expertíz o nutnosti a množství předepisovaných léků na jednotlivé pacienty. Obecné soudy neakceptovaly ani stěžovatelčiny výhrady ke čtení výpovědí svědků, ačkoli nedala bezpodmínečný souhlas se čtením jejich výpovědí. Obecnými soudy dále nebyla akceptována stěžovatelčina námitka, že k navýšení preskripce léků na oddělení, ve kterém pracovala, došlo v důsledku velkého nárůstu pacientů.
5. Stěžovatelka se domnívá, že bez vyžádání chorobopisů všech 495 pacientů nebylo možno dospět k výroku o její vině. Je-li odsuzující rozsudek postaven na závěru, že ve všech v rozsudku uvedených 495 případech se stěžovatelka dopustila podvodného jednání, pak toto musí být spolehlivě ve všech 495 případech prokázáno. Soud si vyžádal chorobopisy pouze v 11 případech a k nim si vyžádal i odbornou expertizu, ale stejným způsobem musí být prokázáno i dalších 484 skutků, za které byla stěžovatelka odsouzena. Jinak nedošlo k prokázání spáchání trestného činu nade vší pochybnost. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že dala souhlas se čtením svědeckých výpovědí svědků - pacientů, protože se domnívala, že si soud vyžádá k důkazu jejich chorobopisy. Stěžovatelka dále uvádí, že si po skončení celého procesu vyžádala vyjádření Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky k počtu léčených pacientů v Nemocnici Na Žižkově v letech 2003, to je před jejím nástupem do uvedené nemocnice, a v letech 2004 a 2005, tedy po jejím nástupu. Z údajů, které takto získala, vyplývá, že v roce 2003 bylo v uvedené nemocnici ošetřeno 1120 kardiologických pacientů, zatímco v roce 2004 to bylo 1720 kardiologických pacientů a v roce 2005 rovněž 1720 kardiologických pacientů. Fatálním nedostatkem vyšetřování a řízení před obecnými soudy tedy podle stěžovatelky bylo, že se nikdo nezajímal o to, zda enormní nárůst preskripce léků nebyl v příčinné souvislosti s nárůstem počtu ošetřených pacientů.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2.
1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Stěžovatelka podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s procesními postupy obecných soudů, a to se způsobem vedení soudního procesu, prováděním dokazování a hodnocením provedených důkazů. Stěžovatelka uplatňuje stejné námitky, jaké uplatnila již v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy již vypořádaly. Ústavní soud zejména odkazuje na skutečně rozsáhlé dokazování před městským soudem a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu. Rovněž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se vypořádává se všemi argumenty, které stěžovatelka nyní před Ústavním soudem vlastně jen opakuje. Obecné soudy s ohledem na rozsah trestné činnosti a rozsah dokazování zvolily takový postup, aby dostály zásadě hospodárnosti a efektivity řízení, aniž by při tom zasáhly do ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, mu nepřísluší instanční přezkum jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů.
9. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
10. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, nicméně Ústavní soud přikročil k přednostnímu projednání věci a předřadil rozhodování o této věci jiným případům. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud proto samostatně nerozhodoval právě s přihlédnutím k přednostnímu projednání věci a konečnému výsledku řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu