ECLI:CZ:US:2014:1.US.2295.14.1
sp. zn. I. ÚS 2295/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Heverle, t. č. VV MS České Budějovice, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 6 To 30/2014 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2014, č. j. 16 T 1/2014-2997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. l, písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále pro porušení článku 2 odst. 1 Listiny a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovateli je kladeno za vinu, že spáchal zvlášť závažný zločin podvodu a přečin nedovoleného ozbrojování. V květnu 2014 bylo se stěžovatelem vedeno hlavní líčení ve věci, v jehož postupu bylo dokazováno výslechy svědků, listinnými důkazy a toto hlavní líčení bylo odročeno na červen 2014 za účelem dalšího dokazování svědky a listinnými důkazy i informacemi vyžádanými v rámci mezinárodní justiční spolupráce ze Státu Katar. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odůvodňuje trvání důvodů vazby podle §67 písm. a) trestního řádu tím, že je u stěžovatele zjištěna důvodná obava z toho, že stěžovatel v případě propuštění na svobodu uprchne do zahraničí, aby se tak vyhnul dalšímu trestnímu stíhání, respektive hrozícímu vysokému úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře od pěti do deseti let. Vrchní soud v napadeném usnesení připomíná, že stěžovatel není vázán k území České republiky intenzivními pracovními, rodinnými a jinými obdobně významnými vztahy. Naopak obava z jeho uprchnutí je opřena o zjištění týkající se jeho častých pobytů na různých místech v zahraničí a s nimi souvisejícími ekonomickými aktivitami. Zmíněná zjištění doplněná o závěr soudu prvního stupně stran případné možnosti stěžovatele opatřit si cestovní osobní doklady potřebné k pobytu v zahraničí tak i podle závěrů vrchního soudu zcela konkrétně opodstatňují důvodnost obavy, že stěžovatel v případě svého propuštění z vazby na svobodu uprchne do zahraničí.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím s tím, že na stěžovatele byla podána obžaloba Krajským státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích pod sp. zn. KZV 8/2013 pro zvlášť závažný zločin podvodu a přečin nedovoleného ozbrojování. Pro předmětné jednání byl stěžovatel rozhodnutím Okresního soud v Českých Budějovicích č. j. 32 Nt 2/2013 ze dne 28. 3. 2013 dle §67 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby se započetím od 26. 3. 2013. Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze a jemu předcházejícím usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Pokud má platit, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci a procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky, pak jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení způsobem, zakotveným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Napadená rozhodnutí však dle stěžovatele nebyla dostatečně odůvodněna.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Stěžovatel se ve své stížnosti nedomáhá ochrany svého práva na osobní svobodu a netvrdí, že by mu délka vazby připadala nepřiměřená či neadekvátní. Jeho argumentace směřuje jen proti nedostatečnému odůvodnění napadených rozhodnutí o jeho nepropuštění z vazby, které je podle něj zásahem do jeho práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vrchního soudu dostatečně přesvědčivě vysvětluje důvody, které obecné soudy vedly k rozhodnutí o existenci důvodů tzv. útěkové vazby u stěžovatele. Kvalita odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečná pro účely dodržení ústavních kautel spravedlivého procesu, neboť je z rozhodnutí zřejmé, proč bylo vydáno, opírá se o podústavní právní úpravu a odůvodnění je přezkoumatelné a srozumitelné. Ústavní soud tedy neshledal, že by kvalita odůvodnění napadeného rozhodnutí byla tak nízká, že by porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nedostatečného odůvodnění dosahovalo ústavněprávní roviny.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu