ECLI:CZ:US:2014:1.US.2310.13.1
sp. zn. I. ÚS 2310/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 13. března 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Bělohlávka, zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem, se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 10. 2011 č. j. 12 C 24/2008-131, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 70 Co 142/2012-176 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 č. j. 25 Cdo 3381/2012-333, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění v částce 300 000 Kč a bolestné v částce 700 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nevyhovujícího stavu bytu, jehož je nájemcem, a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Městské části Praha 3, se sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 70 Co 142/2012-176 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 70 Co 142/2012-176 se proto ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
IV. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před soudem prvního stupně byla porušena jeho procesní práva, zejména právo klást otázky svědkovi doc. dr. Evženu Hrnčířovi, CSc., (dále také jen "svědek") a pořizovat si zvukový záznam z jednání soudu. Soud prvního stupně se taktéž náležitě nevypořádal s návrhem stěžovatele na opravu protokolace. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že závěry soudu ohledně zdravotního stavu stěžovatele jsou v rozporu se závěry doc. dr. Evžena Hrnčíře, CSc., jehož výpověď soud "zcela deformoval", a nevypořádal se s otázkou neustáleného zdravotního stavu stěžovatele, jak byl zachycen ve znaleckém posudku. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že mu odvolací soud uložil nahradit Městské části Praha 3 náklady odvolacího řízení spočívající v nákladech jejího právního zastoupení. Stěžovatel má za to, že tyto náklady vedlejšímu účastníkovi přiznány být neměly, neboť vedlejší účastník má vlastní právní aparát, a proto nelze náklady na externí právní zastoupení považovat v dané věci za účelně vynaložené. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65).
3. Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
4. Obvodní soud pro Prahu 3 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel svým přístupem ztěžoval postup soudu, opakovaně vznášel námitky podjatosti soudce a osočoval i ustanoveného zástupce, což vedlo k tomu, že ustanovený zástupce byl odvolacím soudem funkce zproštěn. Pokud se týká zvukových záznamů, soud postupoval zcela v souladu s §6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), stěžovatel však záznamy, až na výjimky, kdy soudu jejich pořizování oznámil, pořizoval skrytě bez vědomí soudu.
5. Městský soud v Praze v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
6. Nejvyšší soud se vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatel nezpochybňuje úsudek, že rozhodnutí odvolacího soudu, které dovoláním napadl, není zásadního významu po právní stránce. Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací námitky stěžovatele (jež opakuje i v ústavní stížnosti) směřují proti závěrům skutkovým, které zásadní význam rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nezakládají, stejně tak jako námitky směřující proti postupu soudů prvního a druhého stupně.
7. Městská část Praha 3 uvedla, že nadále setrvává na svých závěrech prezentovaných v předcházejícím řízení prostřednictvím advokáta, jehož si zvolila pro zastupování a kvalifikovanou obranu v nikoliv bagatelním sporu ve specializované právní oblasti (ochrana osobnosti), kterou zaměstnanci úřadu městské části v rámci své agendy standardně neřeší. Ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí Městská část Praha 3 považuje za správná a spravedlivá.
8. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovateli, který ve své replice k nim opětovně vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovými i právními závěry učiněnými obecnými soudy. Stěžovatel taktéž připomíná nerovný přístup předsedkyně senátu soudu prvního stupně k stěžovateli oproti přístupu k vedlejšímu účastníkovi. Závěrem stěžovatel opakuje důvody, které jej vedou k přesvědčení, že bylo postupem obecných soudů zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
9. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 12 C 24/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 10. 2011 č. j. 12 C 24/2008-131 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 300 000 Kč a bolestného v částce 700 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nevyhovujícího stavu bytu, jehož je nájemcem. Soud dále rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 118 560 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2012 č. j. 17 Co 142/2012-176 zrušil rozsudek prvního stupně v rozsahu, v němž vzal stěžovatel v rámci podaného odvolání žalobu zpět, a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že se vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Soud dále rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 69 480 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto.
10. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
11. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
12. Podle ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.
13. Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se procesních pochybení soudu prvního stupně, tyto námitky však neshledal důvodnými.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že mu nebylo umožněno klást otázky svědkovi, pořizovat si zvukový záznam z jednání soudu a činit návrhy ohledně nesprávně zaprotokolovaného průběhu jednání před soudem prvního stupně.
15. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že není jeho úkolem zjišťovat, měnit či napravovat případná ať již tvrzená, či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Důvodem k zásahu Ústavního soudu tedy nemůže být sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení ve vztahu ke stěžovateli. Jinými slovy, existence určité vady v řízení automaticky nemusí vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Naopak, každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti.
16. Podáním ze dne 10. 11. 2008 učiněným k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 stěžovatel namítá, že v protokolu z ústního jednání ze dne 3. 9. 2008 není zachycen jeho návrh na ustanovení znalce, dále namítá jeho "nepěkné oslovování" soudkyní - pane Bělohlávku, zatímco zástupce protistrany byl titulován "pane doktore" atd. Po prostudování vyžádaného soudního spisu Ústavní soud konstatuje, že v předmětném protokolu o ústním jednání založeném na č. l. 25 spisu je na poslední straně protokolu uvedeno, že stěžovatel navrhuje provedení znaleckého zkoumání svého zdravotního stavu. K námitkám stěžovatele ze dne 10. 11. 2008 ohledně nedostatečných poučení ze strany soudu, které se ukázaly jako liché, se vyjádřila předsedkyně senátu přípisem ze dne 12. 11. 2008. Taktéž na stížnosti stěžovatele ze dne 22. 11. 2008, 1. 12. 2008, 1. 11. 2011 a 16. 7. 2012 bylo Obvodním soudem pro Prahu 3 řádně reagováno. Jakkoli Ústavní soud nemůže vyloučit možné nedostatky protokolace, nebylo zjištěno, že tato skutečnost nebo případná další procesní pochybení předsedkyně senátu, na která stěžovatel opakovaně upozorňoval, by měla vliv na výsledek ve věci samé. Z vyžádaného soudního spisu ani nevyplývá, že by stěžovateli bylo jakkoli bráněno v pořizování zvukových záznamů z jednání soudu. Ústavní soud má tedy za to, že ve věci stěžovatele nedošlo stěžovatelem namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 3, který prováděl vedení a protokolaci soudních jednání způsobem, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
17. To platí taktéž pro zásadní námitku, kterou stěžovatel uplatňuje v průběhu celého soudního řízení, že mu nebylo umožněno klást otázky svědkovi doc. dr. Evženu Hrnčířovi, CSc. Zde Ústavní soud vychází z obsahu protokolu o jednání ze dne 26. 9. 2011, ze kterého vyplývá, že "poté, co byly strany tázány, zda mají doplňující dotazy na svědka, skutečnost, že žalobce chce klást dotazy, nebyla soudu sdělena. Toto bylo sděleno až poté, co byl svědek z jednací síně propuštěn". Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel uplatnil své námitky proti protokolaci až dne 2. 11. 2011, tedy po vyhlášení pro něj nepříznivého rozhodnutí ve věci, měl je Obvodní soud po Prahu 3 za účelové.
18. Ústavní soud nepřehlédl, že svědek doc. dr. Evžen Hrnčíř, CSc., při předmětném jednání před soudem prvního stupně dne 26. 9. 2011 vypověděl, že zdravotní stav stěžovatele ustálen není, současně ale svědek vzápětí uvedl, že je to dáno typem onemocnění, které se neustále vyvíjí a že "ustálenost nemoci bude až v okamžiku úmrtí". Pokud se tedy stěžovatel snaží prokázat, že jeho onemocnění v rozhodné době ustáleno nebylo, a nelze tudíž dovozovat promlčení jeho nároku, nemůže Ústavní soud než přisvědčit závěrům Městského soudu v Praze, který se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že okamžik rozhodný pro běh lhůty pro podání žaloby není shodný s okamžikem, kdy bylo onemocnění u stěžovatele diagnostikováno, neboť v té době stěžovatel neměl k dispozici informace týkající se možnosti odškodnění tohoto onemocnění z pohledu bolestného a ztížení společenského uplatnění, které s sebou toto onemocnění nese, avšak nepochybně měl tyto informace v době, kdy získal znalecký posudek doc. dr. Evžena Hrnčíře, CSc., ze dne 27. 2. 2004. Jak uvedl Městský soud v Praze, bolestné bylo stěžovateli soudně přiznáno, nárok na odškodnění ztížení společenského uplatnění však stěžovatel dříve než žalobou podanou dne 16. 1. 2008 neuplatnil. Dvouletá promlčecí lhůta ve smyslu §106 občanského zákoníku však uplynula dle odvolacího soudu již v roce 2006, proto je nárok stěžovatele promlčen, byť později, než se domníval soud prvního stupně.
19. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly se závěrem znalce, podle něhož není zdravotní stav stěžovatele ustálen. Nejedná se ani o "extrémní zkreslení výsledků dokazování", kterého se měly obecné soudy nerespektováním znaleckých závěrů dopustit. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
20. Ústavní soud se však ztotožnil s námitkou stěžovatele, která směřuje do výroku rozsudku Městského soudu v Praze o náhradě nákladů odvolacího řízení.
21. Nesprávnost citovaného výroku o náhradě nákladů řízení odůvodňuje stěžovatel mimo jiné nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 [(N 167/51 SbNU 65), dostupným stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu též na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud konstatoval, že je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v citovaném nálezu nebyl tedy důvod, aby za těchto okolností žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
22. Obdobně konstatoval Ústavní soud v zmíněném nálezu ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [viz též nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)]. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí, ve kterém, jako v nyní projednávané věci, figurovala jako vedlejší účastník Městská část Praha 3, dospěl k závěru, že "vedlejší účastník má k plnění svých pravomocí, jakož i výkonu jiných (zejména majetkových) práv specializované orgány a odborný aparát; tuto skutečnost považuje soud za notorietu (§121 o. s. ř.)".
23. Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se otázky zastupování advokátem orgánů státní správy, ale i právnických osob zřízených státem, současně upozorňoval, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit [nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 (N 104/57 SbNU 357), srovnej také nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)].
24. O takový případ však v nyní projednávané věci nešlo. Jak vyplývá z obsahu vyžádaného soudního spisu, k zastupování v dané věci byl vedlejším účastníkem zmocněn na základě plné moci založené u Obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. František Veselý, advokát, který podal k výzvě soudu k věci jednostránkové vyjádření, ve kterém zejména popírá souvislost mezi stavem bytu a zdravotním stavem stěžovatele a vyslovuje námitku promlčení nároku. Plnou mocí ze dne 28. 4. 2008 zmocnil JUDr. František Veselý k zastupování v této věci JUDr. Josefa Holuba, advokáta. JUDr. Josef Holub vystavil dne 9. 7. 2008 k zastupování plnou moc JUDr. Janu Holubovi, advokátovi, který při jednání soudu dne 3. 9. 2008 uvedl skutečnosti uvedené ve vyjádření k žalobě, totéž uvedl i při jednání dne 12. 10. 2009. Podstata sporu tedy nebyla nikterak složitá, stejně tak bylo zřejmé, o jaká ustanovení zákona je nárok opřen, přičemž ze zákona vyplývalo, v jakých lhůtách bylo třeba nárok uplatnit. K zamítnutí žaloby došlo na základě promlčení stěžovatelem žalovaného nároku. Za této situace nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka advokátem v soudním řízení, a nelze tudíž spravedlivě žádat po stěžovateli, aby takto vzniklé náklady vedlejšího účastníka s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. hradil. Tento závěr přitom pochopitelně dopadá na celý průběh soudního řízení, tedy i řízení před odvolacím soudem.
25. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že stěžovatel, který trval na žalobě a podal ve věci odvolání, i když mu soud prvního stupně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí podstatu promlčení nároku, je nucen nést jako procesně neúspěšný účastník náklady řízení, Ústavní soud na základě shora uvedeného dodává, že za takové účelně vynaložené náklady nelze v nyní projednávané věci považovat náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka.
26. Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení vedlejšího účastníka, že se jedná o spor o ochranu osobnosti, který zaměstnanci úřadu městské části v rámci své agendy standardně neřeší. Ústavní soud se domnívá, že pokud vedlejší účastník zaměstnává pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze mít za to, že tito zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti vedlejšího účastníka včetně jeho zastupování před soudem v těchto záležitostech.
27. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka advokátem v soudním řízení neposoudil z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, jak dovozuje konstantní judikatura Ústavního soudu, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovateli s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovateli uložil povinnost k peněžitému plnění z jeho majetku, zasáhl současně do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
28. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele zčásti vyhověl a výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 70 Co 142/2012-176 zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ohledně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 10. 2011 č. j. 12 C 24/2008-131 ve znění výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 70 Co 142/2012-176 je třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť právní názor, na němž obecné soudy založily své rozhodnutí ve věci, je výsledkem ústavně konformní aplikace podústavního práva obecnými soudy. Taktéž napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, proti kterému stěžovatel nevznáší v ústavní stížnosti žádné námitky, a který se věcí meritorně nemohl zabývat z důvodu nepřípustnosti dovolání ze zákonného důvodu, nebylo právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno.
29. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
30. Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti též požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu je přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spíše výjimečné, přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu není jediným kritériem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 687/05 ze dne 31. 1. 2007 (N 18/44 SbNU 235) aj.]. V dané věci Ústavní soud důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal, a proto ji podle §62 odst. 4 a contrario zákona o Ústavním soudu stěžovateli nepřiznal.