ECLI:CZ:US:2014:1.US.2318.13.1
sp. zn. I. ÚS 2318/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Boženy Lašové a 2) Lubomíra Laše, obou zastoupených Mgr. Tomášem Merym, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 613, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2013, č.j. 26 Cdo 500/2013-235, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. 9. 2012, č.j. 29 Co 95/2010-202, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2011, č.j. 26 Cdo 4635/2010-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáními stěžovatelů ze dne 29. 8. 2013 a 6. 12. 2013, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené jim čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali určení, že jsou společnými členy OSBD Česká Lípa a společnými nájemci v žalobě specifikovaného bytu. Okresní soud v České Lípě svým rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č.j. 6 C 42/2009-69, žalobě stěžovatelů vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak soud prvního stupně uvedl, že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, kterou stěžovatelé dne 25. 10. 2006 uzavřeli s žalovaným Miroslavem Jelínkem (zde vedlejším účastníkem), je v souladu s ustanovením §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, absolutně neplatným právním úkonem pro obcházení zákona. Podle názoru soudu prvního stupně je tomu tak proto, že účastníci neměli v úmyslu touto dohodou členská práva a povinnosti v bytovém družstvu převést na vedlejšího účastníka, ale pouze tato práva zastavit za účelem zajištění pohledávky, jež vedlejšímu účastníku za stěžovateli vznikla na základě smlouvy o půjčce.
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně však bylo k odvolání vedlejšího účastníka změněno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 8. 2010, č.j. 29 Co 95/2010-132, tak, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta, neboť odvolací soud po částečném zopakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že dohoda o převodu práv a povinností v bytovém družstvu byla účastníky uzavřena platně a vedlejší účastník se tak na jejím základě stal členem družstva.
4. Právě uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo k dovolání stěžovatelů zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2011, č.j. 26 Cdo 4635/2010-150. Dovolací soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, když jinak vyhodnotil věrohodnost některých důkazů (zejména pak výpovědí svědků a účastníků řízení), aniž by dokazování výslechem účastníků řízení či svědků sám zopakoval. Odvolací soud pak dle názoru soudu dovolacího pochybil i tím, že doplnil dokazování přečtením usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 10. 5. 2006, č.j. 47 D 1067/2005-19, ačkoli účastníci řízení provedení tohoto důkazu nenavrhli a jeho existence z obsahu spisu nevyplynula.
5. Po zopakování dokazování přečtením některých listinných důkazů a výslechem některých svědků a po doplnění dokazování účastnickým výslechem stěžovatele, odvolací soud svým rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, č.j. 29 Co 95/2010-202, opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dohoda o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze dne 25. 10. 2006 nebyla uzavřena za účelem fiktivního převodu bytu, jímž měla být zajištěna poskytnutá půjčka (jejíž existence nebyla dle odvolacího soudu v řízení prokázána). Jednalo se tedy o platně uzavřenou dohodu, na jejímž základě se vedlejší účastník stal členem bytového družstva.
6. Dovolání proti právě uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podané stěžovateli bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2013, č.j. 26 Cdo 500/2013-235. Toto své rozhodnutí dovolací soud odůvodnil tak, že stěžovatelé v podaném dovolání brojili proti způsobu hodnocení provedených důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá zjištění, a naopak předkládali dovolacímu soudu vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na ní i vlastní verzi skutkového stavu věci. Dovolací soud však s přihlédnutím k obsahu spisu neshledal, že by odvolací soud při hodnocení důkazů pochybil, a proto dovolání zamítl.
III.
7. Stěžovatelé svou ústavní stížnosti napadli tři posledně uvedená rozhodnutí, tj. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2013, č.j. 26 Cdo 500/2013-235, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. 9. 2012, č.j. 29 Co 95/2010-202, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2011, č.j. 26 Cdo 4635/2010-150. V ní především poukazovali na nesprávnost skutkových zjištění obecných soudů, když tvrdili, že předmětná dohoda o převodu práv a povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu je (z důvodů uvedených v ústavní stížnosti) neplatným právním úkonem. K namítanému porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů pak dle jejich názoru mělo dojít tím, že soud (patrně především soud odvolací) nedostatečně zdůvodnil, proč považoval výpovědi účastníků a jimi navržených svědků za nevěrohodné a naopak proč se přiklonil k výpovědi vedlejšího účastníka, tj. osoby, jež je dle tvrzení stěžovatelů osobou nedůvěryhodnou, osobou, která se živí tím, že vyvolává soudní spory, a je osobou obviněnou v trestním řízení sp. zn. 90 NT 65/2010.
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
9. Za nepřípustný návrh ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona je třeba ústavní stížnost považovat v části, v níž směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2011, č.j. 26 Cdo 4635/2010-150, jímž dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že právě uvedené rozhodnutí nebylo, posuzováno z materiálního hlediska, rozhodnutím konečným, ale rozhodnutím, které otevíralo cestu k pokračování řízení před obecnými soudy. Proti takovému rozhodnutí však ústavní stížnost zásadně přípustná není, a to s ohledem na princip její subsidiarity ve vztahu k jiným prostředkům, které umožňují ochranu ústavně garantovaných práv jednotlivce (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 780/12, ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1243/13, nebo ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 4462/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť argumentace v ní uplatněná nedosahuje ústavněprávní roviny. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelé ve své stížnosti toliko vyjadřují svůj nesouhlas s hodnocením důkazů a na jeho základě učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nabízí vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu.
11. Ústavní soud v této souvislosti předně připomíná, že není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví, ale toliko orgánem ochrany ústavnosti, který zásadně není oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry učiněné obecnými soudy, byť by se s nimi neztotožňoval. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, který stěžovatelé považují za nesprávný, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)].
12. V minulosti Ústavní soud rovněž vymezil, že k porušení práva jednotlivce na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny práv a svobod, může v souvislosti s dokazováním provedeným obecnými soudy dojít ve třech případech [viz např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
13. Jako první lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [viz např. nález ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nebo nález ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25)].
14. Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [viz např. nález ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000 (N 69/26 SbNU 207)].
15. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nebo nález ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
16. A právě posledně uvedené vady důkazního řízení byly stěžovateli obecným soudům vytýkány, když jimi bylo namítáno, že se dopustily svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního a logického základu. Toho se obecné soudy měly dopustit tím, že nedostatečně zdůvodnily, proč považovaly výpovědi stěžovatelů a jimi navržených svědků za nevěrohodné. S tímto tvrzením se však Ústavní soud neztotožnil. Obecné soudy (zejména pak soud odvolací) naopak ve svých rozhodnutích dle názoru Ústavního soudu vyložily, z jakého důvodu považovaly výpovědi svědků Marie Koppelové a Radka Laše a dále účastnické výpovědi stěžovatelů za nevěrohodné (blízký příbuzenský vztah mezi svědky a stěžovateli, jejich nevypořádané majetkové poměry, rozpory v jednotlivých výpovědích apod.). Tyto závěry obecných soudů pak Ústavní soud není oprávněn jakkoli přehodnocovat, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR.
17. Neobstojí ani námitka stěžovatelů týkající se tvrzené nedůvěryhodnosti vedlejšího účastníka, kdy stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazovali na to, že vedlejší účastník je lichvářem, proti němuž je vedeno trestní řízení sp. zn. 90 NT 65/2010. Toto tvrzení se však nezakládá na pravdě, neboť Ústavním soudem bylo zjištěno, že pod stěžovateli uvedenou spisovou značkou je Městským soudem v Brně skutečně vedeno řízení v trestní věci proti obviněnému Miroslavu Jelínkovi, nicméně se jedná o pouhou shodu jmen a předmětné řízení je vedeno proti osobě jiného data narození, a to navíc pro zcela jiný skutek, resp. typ trestné činnosti, než je trestný čin lichvy ve smyslu §218 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
V.
18. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal ve věci žádné pochybení, které by zakládalo důvod pro jeho kasační zásah, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že návrh dílem dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný a dílem dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu