ECLI:CZ:US:2014:1.US.2320.14.1
sp. zn. I. ÚS 2320/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Penkové, zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Spojovací 29, Jistebnice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. 70 Co 148/2014-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalovanému, Ministerstvu spravedlnosti, uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 7000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 84/2007. Předmětem řízení, v němž došlo k průtahům a ve kterém stěžovatelka vystupovala jako žalovaná, byla původně částka 19 628 Kč. V průběhu řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 byl vydán ve věci platební rozkaz, proti kterému podala stěžovatelka odpor, dále proběhla čtyři jednání ve věci, žaloba byla žalobcem rozšířena a následně částečně vzata zpět a byl ustanoven a vyslechnut znalec. Spis byl nato postoupen 1. 7. 2013 Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Ten rozhodnul tak, že věcně příslušným je v prvním stupni soud krajský a postoupil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka nejdříve uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 80 000 Kč u žalovaného Ministerstva spravedlnosti, který jejímu požadavku vyhověl ve výši 63 000 Kč. Na to reagovala stěžovatelka žalobou, kterou se domáhala doplacení dalších 25 000 Kč. Soud prvního stupně ve svém rozsudku vycházel z délky řízení ke dni vyhlášení rozhodnutí, která činila 6 let a 10 měsíců, vyšel při určení výše zadostiučinění ze základní částky 15 000 Kč za každý rok řízení (v prvních dvou letech pak z částky poloviční), a dospěl tak k částce 87 500 Kč. Tu následně snížil o 10 % z důvodu složitosti řízení po procesní stránce a o dalších 10 % z toho důvodu, že původně byla předmětem řízení částka nižší než 20 000 Kč, a proto měl předmět řízení pro stěžovatelku nižší význam. Dospěl tak k výsledné částce 70 000 Kč, ze které již žalovaný uhradil 63 000 Kč, a přiznal proto stěžovatelce 7 000 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které odvolací soud neshledal důvodným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Odvolací soud předně zamítl stěžovatelčin návrh na zopakování důkazu spisem původního řízení, neboť důkaz byl již proveden soudem prvního stupně, který podrobně zrekapituloval průběh daného řízení. Odvolací soud pak přisvědčil stěžovatelce v tom, že není důvod pro snižování výše zadostiučinění z důvodu složitosti posuzovaného řízení. To totiž probíhalo dosud před věcně nepříslušným soudem, nachází se tak v podstatě opět na samém počátku a věcně příslušný soud bude muset provést veškeré úkony včetně dokazování znovu. Za stěžejní kritérium pro stanovení výše zadostiučinění však odvolací soud považoval význam předmětu řízení pro účastníka, neboť odškodnění se poskytuje za nejistotu v právním postavení poškozeného, která je tím větší, čím vyšší je význam předmětu řízení pro něj a čím trvá řízení déle.
5. Odvolací soud v návaznosti na uvedené konstatoval, že není podstatné, zda bylo rozhodnuto o připuštění rozšíření žaloby a o částečném zastavení řízení v důsledku částečného zpětvzetí. Rozhodující je dle něj výše částky, jejíž možné zaplacení stěžovatelce hrozí. Vzhledem k výši částky původně požadované i s přihlédnutím k navyšování a korigování nároku pak odvolací soud uzavřel, že význam řízení nebyl pro stěžovatelku nikterak vysoký, čemuž odpovídá snížení základní částky o 25 %. Odvolací soud vyšel při stanovení výše odškodnění ze základní částky, která ke dni vyhlášení rozsudku činila 92 500 Kč, dospěl po snížení k částce 69 375 Kč, ze které žalobkyně obdržela již 63 000 Kč. Výrok soudu prvního stupně přiznávající stěžovatelce částku 7 000 Kč tak shledal odvolací soud věcně správným. Na námitku stěžovatelky, že soud prvního stupně nepřihlížel k jejímu věku, odvolací soud uvedl, že věk 62 let nelze považovat za natolik vysoký, aby byl bez dalšího důvodem pro zvýšení přiznaného zadostiučinění. Žalobkyně navíc tento argument vznesla poprvé až v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), její datum narození nebylo uvedeno ani v žalobě.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně jako věcně správný i přes to, že posouzení soudem prvního stupně přehodnotil. Rozhodnutí tak bylo dle stěžovatelky v podstatě prvoinstanční a nemohla na ně nijak skutkově ani právně reagovat. Dále dle stěžovatelky odvolací soud "přehodnocuje průběh řízení u Okresního soudu v Děčíně, aniž sám provedl důkaz spisem". Důkaz spisem přitom stěžovatelka navrhovala, odvolací soud však návrhu nevyhověl. Stěžovatelka taktéž spatřuje rozpor v hodnocení odvolacího soudu, když na jedné straně konstatuje nepřípustnost snižování zadostiučinění kvůli procesní složitosti řízení, když to nemělo ani proběhnout, a zároveň snižuje náhradu s ohledem na jeho průběh, tedy skutečnost, že se původní výše nárokované částky měnila. Stěžovatelka má také za to, že z listinných důkazů provedených před soudem prvního stupně je patrné datum jejího narození a tedy i věk, proto není případné zamítnutí námitky odvolacím soudem. Konečně stěžovatelka argumentuje, že délka řízení je v jejím případě extrémně nepřiměřená a soudy tak měly vycházet z horní hranice částky odškodnění za rok.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. K námitce stěžovatelky, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit k dalšímu řízení a nikoli potvrdit jako věcně správné i přes to, že se ve svém hodnocení od hodnocení prvostupňového soudu odchýlil, Ústavní soud poznamenává, že není případná. Stěžovatelka poukazuje sice na judikaturu Ústavního soudu, která se tomuto postupu obecných soudů věnovala, tato judikatura se však vztahuje k úpravě odvolání před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. Po této novele je zmíněný postup odvolacího soudu v souladu se zákonem a ústavně konformní, neboť reflektuje mj. judikaturu Ústavního soudu, dle které není soudní řízení vyjma řízení trestního povinně dvoustupňové (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387). Potvrzení rozhodnutí, pokud je ve výroku věcně správné, byť se v odůvodnění liší, je důsledkem snahy co nejvíce urychlit řízení a snížit náklady na ně vynaložené. Je také významné, že i v případě zrušení rozhodnutí a jeho vrácení k dalšímu řízení by byl soud prvního stupně vázán právním názorem soudu odvolacího.
9. K námitce opomenutého důkazu spisem Ústavní soud poznamenává, že odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč důkaz spisem neprovedl. V takovém případě odvolací soud dostál ústavněprávním požadavkům na hodnocení důkazů a není na místě mu cokoli vytknout, obzvláště v situaci, kdy průběh daného řízení soud prvního stupně dostatečně popsal ve svém rozhodnutí. Stěžovatelčina námitka přehodnocování průběhu řízení, v němž došlo k průtahům, odvolacím soudem, je pouze obecného charakteru a není nijak konkretizována, nadto se projednávaná ústavní stížnost k žádnému řízení u Okresního soudu v Děčíně nijak nevztahuje. Co se týče napadeného rozhodnutí, Ústavní soud poznamenává, že v něm žádné přehodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně neshledal. Odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně bez jakýchkoli přehodnocení vycházel při odlišném právním posouzení, přičemž nijak nevybočil ze svých pravomocí. Námitka týkající se věku je dle Ústavního soudu taktéž nepřípadná, neboť v kontradiktorním řízení mají účastníci obecně povinnost tvrzení (ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř.), a to, že věk stěžovatelky vyplýval z listinných důkazů, samo o sobě ke splnění povinnosti tvrzení nepostačuje.
10. Zbylé námitky pak směřují proti samotnému posouzení věci odvolacím soudem, přičemž toto posouzení nepodléhá přezkumu Ústavního soudu. Z hlediska dodržení ústavněprávních nároků neshledal v postupu odvolacího soudu Ústavní soud žádné pochybení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je náležitě odůvodněno a je zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění učinil své právní závěry. Rozpor týkající se hodnocení složitosti řízení, na který poukazuje stěžovatelka, ve skutečnosti rozporem není, neboť odvolací soud bere v potaz dispozici s nárokem žalobce pouze za účelem zhodnocení významu sporu pro stěžovatelku - nehodnotí tak průběh řízení z hlediska složitosti.
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu