ECLI:CZ:US:2014:1.US.2362.13.1
sp. zn. I. ÚS 2362/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Kratochvílové, zastoupené JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem Brno, Údolní 61, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2013, č.j. 22 Cdo 3374/2012-112, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2012, č.j. 17 Co 176/2011 - 92, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 2. 2011, č.j. 8 C 343/2009 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla vydána v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a dále právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 Listiny.
II.
2. Vedlejší účastnice, Marta Müllerová, se svou žalobou směřující proti stěžovatelce domáhala určení, že její matka byla ke dni své smrti výlučnou vlastnicí v žalobě blíže specifikované nemovitosti (zahrada o výměře 25 m2). Okresní soud v Prostějově svým rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č.j. 8 C 343/2009-56, této žalobě vyhověl, když určil, že předmětný pozemek byl ke dni 15. 1. 2000 ve výlučném vlastnictví matky vedlejší účastnice. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně poukázal na rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl k závěru, že se matka vedlejší účastnice stala na základě kupní smlouvy z roku 1947 výlučnou vlastnicí předmětného pozemku, a to přesto, že se kupní smlouva nezachovala a nedošlo ani k zaknihování převodu vlastnického práva, neboť zaknihování nebylo dle tehdy platné právní úpravy k převodu vlastnického práva k nemovitosti třeba. Soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále zabýval otázkou, zda matka vedlejší účastnice mohla nabýt vlastnické právo k nemovitosti i z titulu vydržení či nikoli. V této souvislosti vzal za prokázané, že matka vedlejší účastnice zahradu od roku 1947 až do své smrti v roce 2000 užívala, přičemž na její straně bylo možno s ohledem na uzavření kupní smlouvy dovodit i dobrou víru (tyto skutečnosti potvrzeny mj. svědectvím potomků původních vlastníků pozemku, kteří tento pozemek na základě kupní smlouvy z roku 1947 převedli na matku vedlejší účastnice). Protože tedy byly splněny zákonné podmínky pro vydržení nemovitosti, stala se matka vedlejší účastnice dle názoru soudu prvního stupně vlastnicí předmětného pozemku i v důsledku vydržení.
3. Právě uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2012, č.j. 17 Co 176/2011-92.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, č.j. 22 Cdo 3374/2012 - 112, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud ve věci neshledal žádnou otázku zásadního právního významu, která by zakládala přípustnost podaného dovolání.
III.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z níže uvedených důvodů.
6. Ústavní soud si na úvod dovoluje upozornit na skutečnost, že jádrem nyní posuzované ústavní stížnosti je toliko nesouhlas stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, byť stěžovatelka toto posouzení svých stížnostních námitek ve svém návrhu adresovaném Ústavnímu soudu výslovně popírá a naopak upozorňuje na to, že rozhodnutí obecných soudů představují rozhodnutí, jež se příčí "elementární logice", přičemž tento logický rozpor je dle názoru stěžovatelky natolik intenzivní, že v jeho důsledku došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv. Již zmíněný logický rozpor pak stěžovatelka spatřuje v tom, že ke vzniku předmětného pozemku došlo až v roce 2002, tj. dva roky po smrti matky vedlejší účastnice, a to na základě geometrického plánu, který si stěžovatelka nechala zhotovit. Tímto geometrickým plánem byl předmětný pozemek parc. č. X oddělen od původního pozemku parc. č. Y. Protože tedy ke vzniku sporného pozemku došlo až dva roky po smrti matky vedlejší účastnice, tento pozemek v době její smrti neexistoval a dle názoru stěžovatelky tudíž nemohl být ani v jejím výlučném vlastnictví.
7. Ústavní soud si v této souvislosti nejprve v obecné rovině dovoluje odkázat na svou konstantní judikaturu, dle níž mu jako orgánu ochrany ústavnosti, jenž není zásadně povolán k výkonu dozoru či kontroly nad rozhodovací činností obecných soudů (s výjimkou situací, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce), nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový extrémní rozpor však v dané věci dle názoru Ústavního soudu dovodit nelze.
8. Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud nejen že neshledal pochybení v postupu obecných soudů, nýbrž kvituje i rozsáhlé dokazování, jež bylo za účelem zjištění skutkového stavu provedeno soudem prvního stupně, jakož i vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.
9. Pokud jde o namítané pochybení obecných soudů, jež mělo dle tvrzení stěžovatelky spočívat v tom, že tyto rozhodly o vlastnickém právu matky vedlejší účastnice k pozemku, který za jejího života ještě neexistoval, když vznikl až na základě geometrického plánu vyhotoveného dva roky po její smrti, má Ústavní soud za to, že tato námitka vychází ze stěžovatelčina nesprávného pochopení rozdílu mezi pozemkem a parcelou. Ústavní soud si na tomto místě dovoluje odkázat na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, v němž se Nejvyšší soud touto problematikou podrobně zabýval. Nejvyšší soud v právě specifikovaném rozhodnutí uvedl následující: "Podle ustanovení §118 odst. 1 ObčZ jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci a - pokud jejich povaha připouští - práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (ustanovení §119 odst. 1, 2 ObčZ). Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly [§1 odst. 1 písm. a), §3 písm. a), b), §4 a §27 písm. a) katastrálního zákona]. Pozemek, definovaný pro účely tohoto zákona jeho ustanovením §27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu §119 odst. 2 ObčZ věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí. Jinak řečeno, vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku."
10. Jak vyplývá z výše uvedeného, není správný názor stěžovatelky, že je z logiky věci vyloučeno, aby matka vedlejší účastnice byla výlučnou vlastnicí pozemku, který byl jako samostatná parcela vytvořen geometrickým plánem až po její smrti, neboť pozemek je nezbytné považovat za věc v právním smyslu i tehdy, není-li tento označen parcelním číslem nebo neodpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí. Pouhá skutečnost, že předmětný pozemek byl v roce 2002 předmětným geometrickým plánem nově vymezen jako samostatná parcela, pak nemůže změnit nic na vlastnickém právu k tomuto pozemku, které od roku 1947 náleželo právní předchůdkyni vedlejší účastnice, jak bylo v řízení před obecnými soudy spolehlivě prokázáno.
IV.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu