ECLI:CZ:US:2014:1.US.2371.14.1
sp. zn. I. ÚS 2371/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Blažkem, advokátem se sídlem Pejevové 3126/7, Praha 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014 č. j. 3 Tdo 405/2014-20, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013 č. j. 10 To 424/2013-831 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 8. 2013 č. j. 17 T 163/2011-795, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv, vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu ve stádiu pokusu, za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Uvedeného přečinu se stěžovatel dopustil tím, že v úmyslu vylákat pojistné plnění fingoval dopravní nehodu již poškozeného vozidla tak, že před policejním orgánem uvedl smyšlené údaje o poškození vozidla a spolu s majitelem vozidla oznámil pojišťovně pojistnou událost. K vyplacení požadovaného pojistného ve výši 64.300,- Kč již nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že nalézací soud nerespektoval základní zásady trestního řízení, nesprávně vyhodnotil důkazy a nerespektoval zásadu presumpce neviny. Dostatečně pak nebyly před obecnými soudy zohledněny argumenty a důkazy stěžovatele. Krajský soud se s námitkami stěžovatele vypořádal v nedostatečné míře a Nejvyšší soud již nepřikročil k revizi skutkových zjištění, ani k přehodnocení důkazů provedených nižšími soudy.
4. Soudy pouze znaleckými posudky doložily, že měl stěžovatel dopravní nehodu zinscenovat, avšak nevysvětlily, jak k původní dopravní nehodě mělo dojít a jak se měl automobil dostat na místo nehody. Znalecký posudek předložený stěžovatelem soudy dostatečně nezohlednily. Stěžovatel nesouhlasí s argumentem odvolacího soudu, že není nezbytné vyřešit otázku, jakým způsobem dopravní nehodu zinscenoval a že postačí přesvědčivé zjištění, že k ní nedošlo tak, jak stěžovatel popisuje. O vině tak podle stěžovatele nerozhoduje soud, ale znalec.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Stěžovatel podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s interpretací podústavního práva a provedeného dokazování obecnými soudy. Ústavnímu soudu však ve světle výše nastíněných principů role interpreta podústavního práva nepřísluší a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel uplatňuje stejné věcné námitky, jaké uplatnil již v řízení odvolacím a se kterými se krajský soud již vypořádal. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna, přičemž interpretace provedeného dokazování ani právních norem nevykazují znaky excesu či libovůle.
7. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu