ECLI:CZ:US:2014:1.US.2395.13.1
sp. zn. I. ÚS 2395/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Žáčka, zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Vaníčkova 1112/27, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. j. 9 Afs 70/2012-35, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2012, č. j. 15 Af 5/2011-302, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2006, č. j. 16395/06-1100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv, a to čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále "Ústava"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. j. 9 Afs 70/2012-35, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2012, č. j. 15 Af 5/2011-302, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2006, č. j. 16395/06-1100, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2005, č. 1050004329, č. j. 179691/05/214912/2865, č. 1050004330, č. j. 179698/05/214912/2865 a č. 1050004331, č. j. 179705/05/214912/2865, kterými byla za použití pomůcek stěžovateli stanovena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2001, 2002 a 2003.
Rozhodné závěry všech ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovateli známy, proto je netřeba rekapitulovat.
Porušení svých ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje zejména v postupu a rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud podle stěžovatele dostatečně nezohlednil jeho námitky směřující proti rozhodnutí o vyměření daně z příjmu stěžovatele za zdaňovací období roku 2001, 2002 a 2003, a to za použití pomůcek namísto dokazování, aniž pro takový způsob vyměření daně byly splněny podmínky a aniž by byly respektovány zásady spolehlivosti a přiměřenosti použitých pomůcek. Všechny tyto své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
V podání stěžovatele ze dne 29. 10. 2013, kterým doplňuje svoji ústavní stížnost, stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013, č. j. 9 Afs 71/2012-34, a uvádí, že tento rozsudek má blízkou souvislost s nyní posuzovanou věcí, neboť se týká dodatečného doměření daně z přidané hodnoty stěžovateli za zdaňovací období, jež jsou vůči obdobím, za něž byla stěžovateli doměřena daň z příjmů, obdobími identickými. Přitom však rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ve věci daně z přidané hodnoty bylo stěžovateli vyhověno, přestože nyní posuzovaná věc má identický skutkový a důkazní podklad a daň z přidané hodnoty má sdílet osud daně z příjmů.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti provedl obsáhlou rekapitulaci dosavadního řízení a v podstatě zopakoval svoji argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nad jehož rámec nic nového neuvedl. Nejvyšší správní soud k doplnění ústavní stížnosti stěžovatelem ve svém vyjádření uvedl, že i ve věci daně z přidané hodnoty se Nejvyšší správní soud zabýval veškerými námitkami stěžovatele, které však ve vztahu k 19 zdaňovacím obdobím jako nedůvodné zamítl, přičemž pochybení krajského soudu, pro které byl dán důvod pro zrušení jeho rozhodnutí, spočívalo v opomenutí zohlednit prekluzi práva vyměřit daň z přidané hodnoty za zdaňovací období první čtvrtletí roku 2001. V nyní posuzované věci však byla napadená rozhodnutí správních orgánů vydána v zákonem stanovené lhůtě pro vyměření daně, neboť k pravomocnému vyměření daně z příjmu fyzických osob došlo dne 9. 10. 2007, přičemž prekluzivní lhůta pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2001, 2002 a 2003 uplynula dnem 31. 12. 2007.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 70/2012 a spis vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Af 5/2011.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přitom vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti závěru Nejvyššího správního soudu, obsaženému v odůvodnění jeho napadeného rozsudku, týkajícího se nepřípustnosti kasačních námitek stěžovatele, kterými stěžovatel podle Nejvyššího správního soudu nově napadá přiměřenost, spolehlivost a opomenuté důvody pomůcek, aniž by tyto námitky byly stěžovatelem uplatněny v jeho žalobě podané v záhlaví uvedenému krajskému soudu. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti namítá, že již ve správní žalobě, podané dne 6. 12. 2006 Krajskému soudu v Ústí nad Labem, proti spolehlivosti a přiměřenosti pomůcek brojil a vymezil tak relevantní důvod přezkumu rozhodnutí finanční správy ve správním soudnictví.
Ústavní soud, po seznámení se s příslušným spisovým materiálem, k této části ústavní stížnosti konstatuje, že příslušnou argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je uvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci (list 38-39 spisu Nejvyššího správního soudu), včetně odkazu na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Rovněž pokud jde o námitky stěžovatele, směřující proti postupu, na základě kterého byla vyměřena stěžovateli daň z příjmu fyzických osob za použití pomůcek namísto dokazování, Ústavní soud uvádí, že závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonnými podmínkami pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem) - [viz např. nález ze dne ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), nebo usnesení ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 104/03]. Rozsah přezkumné činnosti jak odvolacího správního orgánu, tak soudu ve vztahu k takto stanovené daňové povinnosti je proto omezen a soustřeďuje se zásadně (jen) k dodržení zákonných (procesních) podmínek pro užití tohoto postupu stanovení daně.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se mohlo v tomto případě jednat, jestliže soudy rozhodující ve věci by očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonného standardu (resp. limitů) soudního přezkumu, vymezeného pro případy přezkumu stanovení daně dle pomůcek, anebo skutkové závěry, nezbytné pro hodnocení věcných a procesních podmínek pro tento způsob stanovení daně, by byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění a právní závěry správní soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) ve vydaných rozhodnutích nezdůvodní. S ohledem na uvedené Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal.
Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i ve vztahu k namítanému porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, kterého se měl podle stěžovatele Nejvyšší správní soud dopustit postupem, jakým se vypořádal s jeho námitkami ohledně nových rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům, která se týkají dodatečného doměření daně z příjmů fyzických osob za roky 2001 a 2002 (bod č. V. ústavní stížnosti). V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Na shora uvedených závěrech Ústavního soudu nic nemění ani podání stěžovatele ze dne 29. 10. 2013, kterým stěžovatel doplňuje svoji ústavní stížnost, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013, č. j. 9 Afs 71/2012-34, kterým bylo vyhověno jeho kasační stížnosti ve věci daně z přidané hodnoty, neboť závěry učiněné v tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemají pro nyní posuzovanou věc žádnou ústavněprávní relevanci, jak ostatně uvádí Nejvyšší správní soud ve svém shora citovaném vyjádření.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu