ECLI:CZ:US:2014:1.US.24.14.1
sp. zn. I. ÚS 24/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SUR, společnost pro územní rozvoj, a. s., se sídlem Pernerova 17-19, Ostrava, právně zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 3580/2011-732, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011 č. j. 22 Co 538/2008-685 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 5. 2008 č. j. 6 C 1575/2004-568, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. 5. 2008 č. j 6 C 1575/2004-568, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2008 č. j. 6 C 1575/2004-603, uložil druhému žalovanému (Společenství SPOJOVACÍ č. p. 560) zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 77 433 Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. 1. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu proti žalovaným 1), 3) a 4) (výrok II.), zamítl intervenční žalobu vedlejšího účastníka (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2009 č. j. 22 Co 538/2008-624, k odvolání druhého žalovaného a hlavního interventa (BYTOVÉ DRUŽSTVO - Jižní svahy) odvolací řízení o odvolání hlavního interventa zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu hlavního interventa, žalobkyně a žalovaných (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu proti druhému žalovanému zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. ve vztahu žalobkyně, hlavního interventa a žalovaných 1), 3) a 4) (výrok pod bodem III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výroky IV. a V.). Rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobkyně v měnící části výroku III. a ve výrocích o nákladech řízení IV. a V. zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010 č. j. 32 Cdo 4802/2009-667.
4. Odvolací soud nato v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. znovu změnil tak, že žalobu vůči druhému žalovanému zamítl (výrok I.), a uložil žalobkyni nahradit druhému žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo zamítnuto.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje podrobně průběh řízení před obecnými soudy. Tato tvrzení není třeba opakovat, když všem účastníkům tohoto řízení jsou dostatečně známa. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká zejména procesní pochybení spočívající v tom, že v řízení před soudem prvního stupně došlo při jednání dne 20. 12. 2007 k tomu, že protokol z jednání, ve kterém byla zaznamenána výpověď a nová tvrzení stěžovatelky v této věci, se soudu "ztratil a nemohl být proto vytištěn". Dne 15. 1. 2008 však soud již tvrzení stěžovatelky neprotokoloval a výslovně odmítl napravit věc tak, že stěžovatelka znovu přednese tvrzení a důkazní návrhy, které uváděla dne 20. 12. 2007, a následně tyto budou zaznamenány v protokolu z jednání. Soud také zamítl návrh na předvolání svědků navržených stěžovatelkou v podání z 21. 12. 2007. Soud druhého stupně toto pochybení nezhojil - naopak podle stěžovatelky sám porušil její procesní práva "překvapivým rozhodnutím", na což následně reagoval Nejvyšší soud svým prvním zrušujícím rozhodnutím.
6. Podle přesvědčení stěžovatelky obecné soudy neaplikovaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 646/04, tj. že náklady spojené se zajištěním rozhodnutí dle §76 zákona 50/1976 Sb. a s tím souvisejícími stavebními úpravami společných částí domu přísluší uhradit společenství vlastníků - žalovanému 2), a ten tyto náklady následně vyúčtuje jednotlivým vlastníkům bytů. Povahu jednání stěžovatelky v případě, že by smlouva o dílo byla shledána neplatnou, lze minimálně subsumovat pod §419 či §742 a násl. obč. zákoníku (účinného do 31. 12. 2013), neboť v daném případě šlo ze strany stěžovatelky o odvracení hrozící škody a obstarání cizí záležitosti, když odvrácení této škody nabídlo sdružení stěžovatelky s obchodní společností REMOSTAV, s. r. o., na shromáždění žalovaného 2) dne 15. 12. 2002. Škoda spočívala v tom, že jednotliví členové žalovaného 2) nemohli své byty užívat.
7. Stěžovatelka rovněž nemůže souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož "nelze dovozovat, že by osoba vykonávající správu domu byla povinna zaplatit peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané vlastníky jednotek na úkor třetí osoby". Stěžovatelka plnila, když tuto povinnost měl plnit žalovaný 2), který měl zajistit kolaudaci domu a provést k tomu všechny potřebné úpravy a opravy. Náklady měl žalovaný 2) následně rozúčtovat mezi své členy. Za plnění, které stěžovatelka poskytla, však nedostala adekvátně zaplaceno.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.
11. Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces je třeba posuzovat z hlediska celého průběhu řízení, a ta procesní pochybení, která byla v průběhu řízení postupem nadřízeného soudu již napravena, či která nemohla mít vliv na konečné právní posouzení věci, nejsou důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Rovněž je třeba konstatovat, že ne každé procesní pochybení ze strany obecných soudů lze bez dalšího pokládat za porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
12. Námitka stěžovatelky týkající se nesprávného právního posouzení věci není rovněž důvodná. Zde postačí odkázat na závěry Nejvyššího soudu, který jednoznačně, s odkazem na svou judikaturu, poukázal na to, "že zvýšením ceny věci dochází k obohacení jejího vlastníka, neboť je to on, jehož majetkový stav se zlepšil. V souzené věci pak není pochyb, že druhý žalovaný vlastníkem domu, resp. jednotek v něm a jeho společných částí, není, není to tudíž on, kdo se na úkor dovolatelky obohatil... Nejvyšší soud již v minulosti formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze dovozovat, že by osoba vykonávající správu domu byla povinna zaplatit peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané vlastníky jednotek na úkor třetí osoby." Nejvyšší soud rovněž v napadeném rozsudku řádně vysvětlil, proč nelze na posuzovanou věc aplikovat závěry ze stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 646/04 - věcně se jednalo o jiný spor, nežli o spor o vydání bezdůvodné obohacení třetí osobě. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení rovněž vypořádal s námitkou, zopakovanou v ústavní stížnosti, tedy že se ze strany odvolacího soudu jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí. Zde soud poukázal zejména na právní závěry, které již byly uvedeny v prvním rozsudku odvolacího soudu a poté rovněž v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byl měnící rozsudek odvolacího soudu zrušen pro "překvapivost". Stěžovatelce tak byl právní názor odvolacího soudu na platnost smlouvy v době jeho druhého rozhodování dostatečně znám.
13. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
14. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovanému ustanovení zákona vyhověl.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu