ECLI:CZ:US:2014:1.US.2444.13.1
sp. zn. I. ÚS 2444/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky CF FLOP, s. r. o., IČ 64608565, se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucii Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 1042/2013-323, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, které dle názoru stěžovatelky rozhodly nesprávně o její žalobě ve věci náhrady škody za průtahy v soudním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť považovala přiznané odškodnění za příliš nízké. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména opakuje argumenty již vznesené před obecnými soudy. Neústavnost rozhodnutí dovolacího soudu a porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že dovolací soud odmítl dovolání, protože neshledal otázku zásadního právního významu, i přesto, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jsou podle stěžovatelky v rozporu s podústavním právem a judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, kterýžto rozpor nad rámec své předchozí argumentace však blíže nekonkretizuje. Obecné soudy se podle stěžovatelky při posuzování průtahů ve věci zaměřily jen na část kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nejvíce pak na kritérium "významu" pro žalobce (stěžovatele), při jehož posuzování došly k závěru, že šlo o řízení pro žalobce zcela marginální a nevýznamné, a proto snížily vypočtenou částku 288.335 Kč o 50 %. Stěžovatelka dále napadá to, že v rámci kritéria "složitosti", obecné soudy dospěly k závěru o vysoké složitosti věci, a proto snížily částku o 30 %.
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno žádné základní právo, jehož se stěžovatelka dovolává, a podanou ústavní stížnost proto odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu