ECLI:CZ:US:2014:1.US.2445.13.1
sp. zn. I. ÚS 2445/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Michala Heldenburga a 2) Mgr. Olgy Heldenburg, obou zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s. r. o., se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2013 č. j. 22 C 101/2012-57 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelů na rovnost účastníků řízení [čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
2. Předmětem řízení před obecným soudem byla žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 2 652 Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem státu - konkrétně Obvodního soudu pro Prahu 6. Tento soud neinformoval stěžovatele o zrušení termínu jednání, o jehož odročení stěžovatelé žádali. O zrušení jednání se dozvěděli teprve poté, kdy se dostavili k soudu v době nařízeného jednání; z tohoto důvodu požadovali náhradu škody skládající se z paušální odměny advokáta, který se k soudu dostavil, cestovného, parkovného a náhrady za promeškaný čas.
3. Soud jejich žalobu zamítl s tím, že ve věci neshledal nesprávný úřední postup žalovaného Ministerstva spravedlnosti ČR. Uvedl, že z průběhu předmětného řízení je zjevné, že žalovaní (mezi něž patří i stěžovatelé) se úzkostlivě snaží o to, aby řízení, v němž šlo o žalobu na vyklizení nemovitosti, probíhalo co nejdéle (opakované námitky podjatosti, žádosti o odročení). Rovněž z dalšího průběhu řízení je zřejmé, že žalovaní ve svých procesních obstrukcích pokračují. K tvrzenému pochybení předsedkyně senátu stran neoznámení zrušení jednání soud uzavřel, že ve věci absentuje již první předpoklad odpovědnosti státu za škodu, jelikož se nejedná o nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali zejména to, že obecný soud nerozhodl včas o žádosti o odročení jednání a nařízené jednání zrušil až ve stejný den, na který bylo jednání nařízeno. Současně uvedli, že z opatrnosti se stěžovatelé dostavili v nařízenou dobu na jednání soudu, jelikož o jeho zrušení nebyli informováni, a to na rozdíl od žalobce. Soud si tak nelegitimně vynutil přítomnost stěžovatelů i jejich právního zástupce. Důvodem měla být dohoda o novém možném termínu jednání soudu. Na závěr stěžovatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku.
II.
5. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů není důvodný.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na náhradu škody ve výši 2 652 Kč. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13).
7. O takový případ se však nejedná. Soud, který o jejich žalobě v nyní posuzovaném řízení rozhodoval, své závěry odpovídajícím způsobem zdůvodnil, přičemž neopomenul zdůraznit též míru zavinění žalobců na délce trvání řízení před obecnými soudy. Současně se vypořádal též s tvrzeným pochybením Obvodního soudu pro Prahu 6, kde předsedkyně senátu v dostatečném časovém předstihu neoznámila stěžovatelům zrušení nařízeného jednání, k čemuž stěžovatelé sami dali (opakovaně) podnět.
8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Jejich stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelů bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu