ECLI:CZ:US:2014:1.US.2448.13.1
sp. zn. I. ÚS 2448/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Přibila, M.B.A., Ph.D., zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 36, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2009 č. j. 13 Cm 1087/2007-186, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010 č. j. 14 Cmo 370/2009-275 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2013 č. j. 29 Cdo 2838/2011-306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích po provedeném řízení vydal dne 25. 2. 2009 usnesení č. j. 13 Cm 1087/2007-186, ve kterém zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (výrok I.) a zamítl návrh na přiznání přiměřeného zadostiučinění (výrok II.). Přiznání přiměřeného zadostiučinění zamítl s tím, že při přijímáním usnesení valné hromady nedošlo k porušení právních předpisů nebo společenské smlouvy, tudíž nárok na zadostiučinění nevznikl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze o odvolání rozhodl usnesením ze dne 30. 3. 2010 č. j. 14 Cmo 370/2009-275 tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a napadená usnesení valné hromady shledal neplatnými. Co se týče výroku II., odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s odůvodněním, že k porušení základních práv společníka nedošlo a tudíž není splněna podmínka pro přiznání zadostiučinění. Proti tomuto druhému výroku odvolacího soudu (týkajícího se nepřiznání přiměřeného zadostiučinění) podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodl usnesením ze dne 29. 4. 2013 č. j. 29 Cdo 2838/201-306 tak, že dovolání zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že sice došlo k porušení základních práv společníka, ale způsobená újma je malá a byla již zhojena tím, že odvolací soud vyslovil neplatnost napadených usnesení valné hromady.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že zákon stanoví, že společník obchodní společnosti, jehož základní právo společníka bylo porušeno, má právo na přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích. Stěžovatel před konáním valné hromady požádal společnost o nahlédnutí do určitých smluv, které společnost uzavřela s třetími subjekty. Společnost mu nahlédnutí do smluv odepřela, tudíž neměl informace ze smluv k dispozici v době rozhodování valné hromady. Určitou dobu po rozhodování získal stěžovatel k jedné požadované smlouvě přístup. Z obsahu této smlouvy se dozvěděl o existenci jiné smlouvy, jejíž existenci mu společnost také utajovala. Z této jiné smlouvy se dozvěděl, že společnost v účetní závěrce za rok 2006 nesprávně účtovala o svém majetku v hodnotě 16 milionů korun, tedy o hodnotě přesahující 25% celkových aktiv společnosti. Pokud by společnost splnila svoji informační povinnost a požadované smlouvy stěžovateli včas poskytla, mohl by stěžovatel kvalifikovaně rozhodnout, jak bude o účetní závěrce za rok 2006 hlasovat. V tomto případě by hlasoval proti jejímu schválení, protože by ji považoval za věcně nesprávnou. Rovněž by těmito skutečnostmi mohl přesvědčit ostatní společníky, aby hlasovali proti. Společenská smlouva ENVI, s. r. o., v článku VII. bod 1.10 stanoví, že rozhodnutí společníků přijímaná mimo valnou hromadu musí být schválena všemi společníky. To znamená, že pokud by stěžovatel, vlastnící obchodní podíl ve výši 35% s předloženým rozhodnutím nesouhlasil, mohl svým hlasem zabránit, aby rozhodnutí bylo přijato. V daném případě však společnost obě rozhodnutí (účetní závěrka, rozdělení zisku) prohlásila za přijaté, přestože stěžovatel s nimi nesouhlasil, a tím porušila právo stěžovatele, aby svým hlasem zabránil přijetí takových rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k porušení jeho základního práva společníka došlo. Místo toho, aby postupoval způsobem stanoveným zákonem a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět, Nejvyšší soud sám přezkoumal rozsah způsobené újmy a přiměřenost zadostiučinění. Tento přezkum provedl i přesto, že mu chyběly dostatečné podklady v podobě skutkových zjištění nižších soudů. Stěžovatel také poukazuje na dopad napadených rozhodnutí i do nákladů vedeného soudního řízení. Stěžovatel považuje za nespravedlivé a příliš formalistické, aby po provedeném třístupňovém řízení mu daly soudy za pravdu ve všech jeho návrzích - vyslovená neplatnost rozhodnutí společníků i přiznané právo na určitou, byť malou satisfakci - nicméně on jako úspěšná strana neměl nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel je skrze nepřiznané náklady tvrdě penalizován za to, že se dovolával soudního přezkumu. Vydání nového rozhodnutí, ve kterém by právo na zadostiučinění bylo formálně přiznáno i ve výrokové části, by tuto vadu napravilo.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu