ECLI:CZ:US:2014:1.US.2450.13.1
sp. zn. I. ÚS 2450/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky SOLARPARK gama, a. s., se sídlem Olomoucká 3419/7, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013 č. j. 1 Afs 36/2013-30, rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2013 č. j. 10 Af 609/2012-35, ze dne 19. 3. 2013 č. j. 10 Af 464/2012-35 a ze dne 9. 4. 2013 č. j. 10 Af 5/2013-34, a rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2012 č. j. 2901/12-1200, ze dne 3. 10. 2012 č. j. 7276/12-1200 a ze dne 30. 10. 2012 č. j. 7953/12-1200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů a orgánů z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“) a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy.
2. Stěžovatelka je vlastníkem zařízení na výrobu elektřiny, a to fotovoltaické elektrárny (dále jen „FVE“). Elektřinu vyrobenou v tomto zařízení dodávala v období od 1. 9. 2011 do 31. 5. 2012 provozovateli distribuční soustavy, společnosti E.ON Distribuce, a.s. Tato společnost coby plátce daně uhradila stěžovatelce pouze část z fakturovaných částek, a to s odkazem na účinný zákon č. 402/2010 Sb. Podle ustanovení §7a a násl., vložených do zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“), mají výrobci elektřiny ze slunečního záření povinnost platit z elektřiny vyrobené v zařízeních uvedených do provozu v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010 odvod ve výši 26 % z částky, tedy z částky hrazené stěžovatelce společností E.ON Distribuce, a.s.
3. Proti tomuto postupu stěžovatelka podala stížnosti, které byly Finančním úřadem v Českých Budějovicích zamítnuty. Svá rozhodnutí Finanční úřad v Českých Budějovicích odůvodnil tak, že společnost postupovala při výpočtu a sražení odvodu z elektřiny ze slunečního záření v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. Proti rozhodnutím stěžovatelka podala odvolání, o kterých rozhodl Finanční úřad v Českých Budějovicích v záhlaví uvedenými rozhodnutími tak, že je zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. Odůvodnil je tím, že postup plátce daně byl dle Finančního úřadu v souladu se zákonem a hodnocení ústavnosti dané zákonné úpravy nepřísluší ani plátci daně, ani správci daně.
4. Proti rozhodnutím podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedenými rozsudky zamítl pro nedůvodnost. Odkázal při tom na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), v němž Ústavní soud neshledal předmětná ustanovení protiústavními a jehož závěry byl Krajský soud v Českých Budějovicích vázán.
5. Proti Rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka kasační stížnosti, které byly Nejvyšším správním soudem spojeny ke společnému projednání a zamítnuty v záhlaví uvedeným rozhodnutím pro nedůvodnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka má za to, že bylo zasaženo do jejího práva na pokojné užívání majetku, neboť bylo narušeno legitimní očekávání příjmů z elektřiny vyrobené ve FVE. V době výstavby se totiž rozhodovala na základě záruky patnáctileté doby návratnosti investice, resp. záruky nesnížení výkupních cen platných v roce jejího uvedení do provozu po celou dobu její životnosti. Odvod za elektřinu ze slunečního záření odporuje navíc principu rovnosti, neboť tato povinnost se týká pouze elektřiny vyrobené v zařízeních uvedených do provozu v určitém období.
7. Stěžovatelka poté bere na vědomí zmiňovaný nález sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, poukazuje však na skutečnost, že Ústavní soud nevylučuje protiústavní dopad ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. v jednotlivých případech, kdy některé z napadených ustanovení dolehne na výrobce jako likvidační či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny. K takovému dopadu dle stěžovatelky v jejím případě došlo, na což poukazovala již v řízeních před správními soudy. Navrhovala tato tvrzení prokázat účetními doklady a samostatnou finanční analýzou, kterou však bylo možné ve věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti k úhradě odvodu z elektřiny ze slunečního záření. S ohledem na tuto skutečnost navrhovala stěžovatelka přerušení řízení o kasační stížnosti do doby, kdy bude tento důkazní prostředek možné zajistit. Nejvyšší správní soud odmítl přerušit řízení s tvrzením, že kasační stížnosti by mohly mít úspěch pouze za předpokladu, že by takový důkazní prostředek stěžovatelka navrhla již v řízeních před soudem prvního stupně. Tím, že Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka neunesla v řízeních důkazní břemeno, jelikož nepředložila dokumenty prokazující stav mající vzniknout v budoucnu, a zároveň znemožnil jejich předložení v době, kdy jsou dostupné, postavil stěžovatelku do neřešitelné situace. Dle stěžovatelky takový postup navíc nemá oporu v ustanovení §71 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ze kterého neplyne, že žalobce může označit pouze důkazy již reálně existující. Tímto Nejvyšší správní soud porušil povinnost hodnocení dodržení spravedlivých garancí ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., uloženou nálezem Pl. ÚS 17/11 a porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
8. Konečně stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí zabýval zrušením osvobození od daně z příjmů, které dle soudu nepředstavovalo státní garanci pro výrobce elektřiny ze slunečního záření, nýbrž o jednu z pobídek. Stěžovatelka však námitku související s osvobozením od daně z příjmů neuplatnila. Stejně tak stěžovatelka poukazuje na to, že není zřejmé, proč Nejvyšší správní soud dokazuje, že zavedení odvodu se u ní neprojevilo likvidačními účinky. Tím, že k zamítnutí kasační stížnosti byla použita argumentace nesouvisející s tvrzeními stěžovatelky, bylo dle stěžovatelky zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud posoudí stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou.
10. Projednávaná stížnost se v podstatě shoduje se stížnostmi totožné stěžovatelky, které již byly Ústavním soudem posouzeny a odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, a to usnesením sp. zn. III. ÚS 1972/13 ze dne 21. 11. 2013 a usnesením sp. zn. IV. ÚS 1126/13 ze dne 9. 1. 2014. Ústavní soud ani v tomto případě neshledal důvod odchýlit se od argumentace uvedených usnesení, neboť argumentace stěžovatelky je totožná a spočívá na stejném právním i skutkovém základě.
11. Nad rámec uvedených usnesení Ústavní soud pouze konstatuje, že namítaná nesouvisející argumentace Nejvyššího správního soudu (bod 8 tohoto usnesení), nepředstavuje účelovou argumentaci nesouvisející s námitkami uplatněnými stěžovatelkou v kasační stížnosti, jak tvrdí stěžovatelka, ale toliko argumentaci koherentní a vycházející z argumentačního základu nálezu Pl. ÚS 17/11, jímž byl soud při rozhodování vázán. Zohledňuje v ní právě ty aspekty, díky kterým by úprava posuzovaná v nálezu Pl. ÚS 17/11 mohla mít v konkrétním případě protiústavní dopad. Nejvyšší správní soud tak nevybočil z ústavního rámce a nemohl tedy zasáhnout do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.
12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu