ECLI:CZ:US:2014:1.US.2451.14.1
sp. zn. I. ÚS 2451/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., právně zastoupeného Mgr. Petrou Valčíkovou Borákovou, advokátkou se sídlem Hoblíkova 491/2, Nový Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2014 č. j. 13 Co 244/2012-411, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na nerušený rodinný život ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 91 Nc 188/2010 ze dne ze dne 13. 3. 2012, jímž byl upraven styk stěžovatele s jeho nezletilým synem změněn tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat každý první čtvrtek v měsíci od 14.00 do 17.00 hodin, přičemž je povinen strpět přítomnost rodičů.
3. Stěžovatel je biologickým otcem nezletilého. V rodném listě je však jako otec uveden současný manžel matky nezletilého (dále též "matrikový otec"), a to na základě souhlasného prohlášení rodičů ze dne 29. 4. 2010. U Okresního soudu v Novém Jičíně byla nejvyšším státním zástupcem podána žaloba podle §62 zákona o rodině na popření otcovství. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 17 C 20/2012 a bylo ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2014 č. j. 13 Co 550/2013-278, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl (soud I. stupně žalobě vyhověl). V řízení u obecných soudů se stěžovatel domáhá úpravy styku s nezletilým synem, neboť matka syna a její partner (nyní manžel) mu od července 2010 ve styku se synem brání.
4. Okresní soud návrhu stěžovatele na úpravu styku vyhověl a upravil jej v "návykovém režimu" tak, jak je ve výroku tohoto soudu uvedeno. Krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že návrh na úpravu styku zamítl. Uvedl, že stěžovatel se může domáhat styku s nezletilým analogicky k ustanovení §27 odst. 4 zákona o rodině pouze jako třetí osoba, jejíž právní postavení je v tomto řízení výrazně slabší, než by bylo právní postavení otce dítěte, a dokud v rodném listě nezletilého nebude navrhovatel zapsán jako otec, nelze přisvědčit jeho argumentům o nutnosti ochrany práv stěžovatele proti zásahům do jeho rodinného života. Zájem dítěte krajský soud posoudil tak, že zájem nezletilého vyrůstat v klidném a harmonickém prostředí rodiny, v níž je pevně zakotven, za dané situace převažuje nad zájmem stěžovatele udržovat s nezletilým kontakt, i nad do budoucna nezpochybnitelným právem dítěte znát svého biologického rodiče.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 4160/12 vyhověl a rozsudek zrušil. Důvodem pro jeho zrušení bylo porušení čl. 36 Listiny (tzv. překvapivost rozhodnutí) a porušení práva chráněného čl. 10, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť "odvolací soud nevzal v úvahu všechny aspekty a specifika věci, ale při hodnocení zájmu dítěte na úpravě styku s biologickým otcem zcela formálně přihlédl pouze k současnému postoji malého dítěte, ovlivněného přáním matky a jejího manžela, aniž by zhodnotil předchozí již pevný a citový vztah s jeho biologickým otcem a právě v tomto kontextu posuzoval zájem dítěte při rozhodování o úpravě styku s biologickým otcem".
6. Krajský soud tedy na základě nálezu Ústavního soudu a doplněného dokazování nově rozhodl napadeným rozsudkem (již podle §927 občanského zákoníku), přičemž určil styk stěžovatele s nezletilým omezeným způsobem pouze na jedno odpoledne v měsíci. Dokazování bylo doplněno v řízení o popření otcovství zpracovaným znaleckým posudkem ze dne 3. 3. 2013. Z jeho závěrů plyne, že vztah nezletilého k matce je pozitivní a vřelý, matka je pro nezletilého nejbližší vztahovou osobou, hezký vztah má nezletilý k právnímu otci, kterého považuje za svého otce. Sourozenecké vazby v rodině jsou stabilní a neporušitelné. K biologickému otci se vztah nezletilého změnil, dřívější vzpomínky jsou již zcela překryty systematickým ovlivňováním dítěte v současné rodině a nezletilý se v současnosti ke stěžovateli staví výrazně negativně a negativní hodnocení se rozšiřuje i na další členy rodiny stěžovatele, vztah nezletilého k biologickému otci již nese znaky zavržení. Po stránce citové a sociální vnímá nezletilý jako otce svého matrikového otce.
7. S nezletilým byl dne 1. 11. 2013 proveden pohovor opatrovníkem bez předchozího upozornění rodičů. Po objasnění účelu návštěvy nezletilý uvedl, že ví o tom, že se stále něco děje kolem H., otec s ním mluvil o tom, že má dva taťky, ale neví, proč má dva. Řekl mu, že se o panu H. nechce bavit a že si to vyřeší, až bude velký. On sám si na pana H. nevzpomíná, bydlel s nimi, když byl malý, potom ho neviděl. Nechce se s ním vídat, není na něj zvyklý, nechce chodit do jejich rodiny. Při rozhovoru o rodině nezletilý reagoval podle opatrovníka velmi emotivně, z jeho pohledu jej tato problematika velmi zatěžuje a stresuje, v rámci sebezáchovy se snaží vytěsnit napětí mezi matkou, matrikovým otcem a biologickým otcem, nechce být vytržen ze současné rodiny a touží po klidu.
8. Dne 25. 2. 2014 byl odvolacím soudem proveden pohovor s nezletilým za účelem bezprostředního zjištění jeho aktuálního stanoviska k celé věci. Zpočátku podle soudu nezletilý odpovídal velmi spontánně na obecné dotazy ohledně školy a rodiny, na dotazy zaměřené na navrhovatele odpovídal jednoslovným "ne", na osobní otázky čím dál méně ochotně, přičemž na něm byla patrna zjevná psychická nepohoda až tenze a opakovaný sklon k pláči. Rodiče mu řekli, proč je dnes u soudu. Je pravda, že taťka mu říkal, že má ještě jednoho taťku, nezná ho, neví, jak se jmenuje, nepamatuje si na něho, ani že by pro něho chodil někdy do školky, ani že by ho navštěvoval. Nechce na něho vzpomínat, chce na něj zapomenout. Babička mu řekla, že bil její sestru a že bil i jeho, proto se s ním nechce vídat, nechce k němu chodit, nechce s ním být ani někde venku, nechce poznat strýce a tety, ani jeho děti, nechce s ním být ani tehdy, kdyby za ním šel s taťkou. Bojí se, že by k němu musel jít bydlet.
9. Na základě skutkových zjištění soudu I. stupně a před ním doplněných důkazů učinil odvolací soud závěr, že v daném případě stojí proti sobě právní a sociální realita svědčící otci a zároveň manželovi matky, který plní rodičovskou roli vůči nezletilému se vším všudy po dobu čtyř let, a na druhé straně otcovství biologické svědčící navrhovateli, který plnil roli otce i v sociální rovině do čtyř let věku dítěte, tedy do doby, než došlo souhlasným prohlášením matky a jejího partnera k určení otcovství. Soud konstatoval, že k zásahu do rodinného života navrhovatele, ale především k nepřípustnému zásahu do rodinného života nezletilého, došlo ze strany matky tím, že po souhlasném prohlášení o otcovství zamezila dalším osobním kontaktům nezletilého s navrhovatelem, čímž znemožnila rozvíjení vzájemných vztahů, rozvíjení a prohlubování citových vazeb nezletilého ke svému biologickému otci, nezletilému situaci navíc nevysvětlila (s realitou "dvou otců" seznámil nezletilého právní otec až v průběhu odvolacího řízení), ačkoliv už s ohledem na to, že se svou současnou rodinou matka nadále žije ve stejné obci jako navrhovatel, si musela být vědoma toho, že dříve či později bude nezletilý realitě vystaven. Při hledání spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy účastníků je primárním hlediskem nejlepší zájem dítěte, tedy nikoliv jen jeho stanovisko a přání, ačkoliv ty soud bere samozřejmě také v úvahu. Nejlepší zájem dítěte v posuzované věci odvolací soud shledává v nápravě nastalé diskrepance tím, že formou styku bude nezletilému dána možnost poznat svého biologického otce, možnost navázat na někdejší vztah nezletilého k biologickému otci, stýkat se s ním a třeba i možnost obrátit se na něj v těžké životní situaci, zároveň ovšem existuje nutnost vyrůstat v harmonickém prostředí současné rodiny, která s významným přispěním právního otce poskytuje nezletilému stabilní zázemí a pevné zakotvení.
10. S ohledem na současný stav, kdy nezletilý je vůči navrhovateli nastaven vyloženě negativně, nelze podle přesvědčení odvolacího soudu prozatím o širším a častějším styku vůbec uvažovat a vzhledem k tomu, že nelze předvídat, jak se situace bude vyvíjet, tj. kdy a zda vůbec bude možno přistoupit k širší úpravě, způsob, který zvolil okresní soud (postupné přecházení z navykacího režimu na běžný režim styku) nelze akceptovat.
11. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel opět namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu je rozhodnutím překvapivým, když na straně jedné krajský soud převzal skutková zjištění nalézacího soudu jako správná (jakož i závěry znaleckého dokazování v řízení o popření otcovství), v odůvodnění však vyslovuje právní názor, který s nimi nekoresponduje. Skutková zjištění krajského soudu jsou fakticky v rozporu se skutkovými zjištěními okresního soudu, zejména se závěry znaleckého dokazování, což vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud nejen že nerespektuje zásady nastíněné Ústavním soudem, ale dokonce své rozhodnutí (a to jak v řízení o úpravě styku, tak v řízení o popření otcovství) zakládá na pohovoru, který provedl s nezletilým (v žádném ohledu nezohlednil věk dítěte, přestože se k hodnocení této skutečnosti z odborného hlediska jednoznačně vyjádřil znalec z oboru dětské psychologie). Stěžovatel má za to, že rozhodnutí krajského soudu je formalistické. Dokonce i opatrovník dítěte nerespektoval odborné závěry znaleckého dokazování a sám si v řízení prováděl hodnocení odborných otázek z oboru dětské psychologie, jež mu nepřísluší. Rozhodnutím krajského soudu bylo podle přesvědčení stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Krajský soud současně tímto neoprávněně zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na nerušený rodinný život ve smyslu čl. 10 Listiny. Ze strany krajského soudu dále nebylo respektováno právo stěžovatele na přijetí opatření ze strany státních orgánů ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Krajský soud v rozporu se zákonem činil závěry o skutkovém stavu, které byly rozporné a odporující provedeným důkazům, zejména v rozporu se znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie. Krajský soud vydal rozhodnutí, které nebylo možné na podkladu skutkového stavu zjištěného okresním soudem předpokládat. Odepřel tak stěžovateli možnost argumentace ve vztahu k otázce, která se ukázala významnou pro rozhodnutí.
12. Ústavní soud po zvážení argumentace stěžovatele i obsahu napadeného rozhodnutí, s ohledem na celý průběh soudního řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ se však v daném věci nejedná.
14. Především není důvodná námitka, že se v dané věci opětovně jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí. S ohledem na průběh řízení, které vyústilo až ve zrušující nález Ústavního soudu, s ohledem na skutečnost, že stěžovatel měl v řízení před soudem odvolacím možnost vyjádřit se jak k původnímu návrhu na úpravu styku, tak ke stanovisku rodičů, opatrovníka, jakož i k původnímu stanovisku odvolacího soudu, a k doplněnému dokazování před tímto soudem, nelze pojmově již o tzv. překvapivosti rozhodnutí uvažovat. Překvapivost rozhodnutí nelze spatřovat v tom, jak odvolací soud styk stěžovatele s nezletilým upravil, neboť ani v nálezu Ústavního soudu názor na rozsah styku, který by již byl souladný se zaručenými základními právy stěžovatele a který by odvolací soud při novém rozhodnutí opominul, nebyl explicitně vyjádřen.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsah styku, jak jej odvolací soud upravil, je s ohledem na všechny okolnosti případu nedostatečný. Svou argumentaci podpořil řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Ústavnímu soudu jsou samozřejmě rozhodnutí ESLP v rodinně právních věcech známa, avšak musí konstatovat, a to zejména s přihlédnutím k provedenému dokazování před odvolacím soudem, že napadené rozhodnutí, jímž byl styk s nezletilým upraven, již postrádá prvky libovůle a nerespektování biologických vazeb mezi stěžovatelem a nezletilým. Jakkoli se může stěžovateli zdát rozsah styku oproti původně rozsáhlejší úpravě soudem I. stupně nedostatečný, je třeba vzít v úvahu prvek plynutí času. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že soud I. stupně rozhodoval v roce 2012, tedy v situaci, kdy nezletilý stěžovatele neviděl téměř dva roky (duben 2010), naproti tomu odvolací soud rozhodl nově napadeným rozsudkem v březnu 2014, tedy téměř dva roky poté, když v mezidobí žádný styk stěžovatele s nezletilým neprobíhal. Uvedená skutečnost se nemohla neprojevit v postoji nezletilého (viz zpráva opatrovníka a slyšení nezletilého před odvolacím soudem), neboť v životě osmiletého dítěte představují čtyři roky celou polovinu jeho života. Nezletilý si na stěžovatele nepamatuje, nevzpomíná si, že žili dříve ve společné domácnosti, nepamatuje se na jeho další rodinu apod. V dané situaci je tedy nezbytné zejména, jak správně konstatoval odvolací soud, zajistit nejdříve styk nezletilého se stěžovatelem alespoň v omezené míře tak, aby pro něj nebyl stresující představou a traumatizujícím zážitkem, ale na druhou stranu aby si postupně mohl vytvářet ke stěžovateli vztah, který by bylo možné do budoucna rozvíjet.
16. Ústavní soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, stejně jako soud odvolací v napadeném rozsudku, podrobil kritice zejména chování matky nezletilého, která nepravdivým prohlášením, učiněným společně se svým partnerem (nyní manželem), komplikovanou situaci způsobila. Jakkoli je však jednání matky vůči stěžovateli odsouzeníhodné, nelze jeho nápravu v nyní posuzovaném případě nadřadit nad zájem nezletilého dítěte a postupovat ve věci tak, aby byl nezletilý nadále nepřiměřeně psychicky stresován a traumatizován, zejména v případě, kdy by mělo soudní řízení nadále pokračovat. Je přitom zřejmé, že v současné době je vztah nezletilého s biologickým otcem narušen, nezletilý styk s ním odmítá a je proto třeba ve věci úpravy styku postupovat nanejvýš citlivě. Podle názoru Ústavního soudu lze v této chvíli konstatovat, že stát prostřednictvím obecných soudů nezůstal v rozvíjení rodinných vztahů nečinný, neboť styk mezi stěžovatelem a nezletilým zcela nevyloučil, upravil jej dle svého přesvědčení tak, aby byl v zájmu nezletilého, přičemž podmínku účasti matky a matrikového otce při tomto styku nelze s ohledem na okolnosti případu považovat a priori za nevhodnou. V současnosti tak nelze předjímat, zda takto upravený styk povede či nepovede k navázání bližšího vztahu mezi stěžovatelem a nezletilým. Je na rodičích, aby společně jednali v zájmu nezletilého a zajistili mu jednak stabilní výchovné prostředí, jednak postupný kontakt s biologickým otcem, který by měl naději přerůst ve vztah otce a dítěte, samozřejmě v mezích limitovaných nastalou složitou situací. Podle přesvědčení Ústavního soudu lze tohoto dosáhnout i v rámci aktuální úpravy styku nezletilého se stěžovatelem, přičemž do budoucna není samozřejmě vyloučena ani úprava širší.
17. Ústavní soud musí závěrem konstatovat, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud, s ohledem na jeho postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena.
18. S ohledem na shora uvedené okolnosti Ústavnímu soudu v dané věci nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu