ECLI:CZ:US:2014:1.US.2461.13.1
sp. zn. I. ÚS 2461/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Ivany Janů v řízení o ústavní stížnosti společnosti Brusnická zemědělská, spol. s r. o., se sídlem Dolní Brusnice 67, zastoupené Mgr. Danielem Hájkem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2254/2011, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2011 sp. zn. 4 Cmo 196/2010 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2010 sp. zn. 34 Cm 146/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označených usnesení obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně měla být postupem obecných soudů v dané věci porušena ustanovení čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě, jíž se na žalovaném domáhala zaplacení částky 3 501 922 Kč s příslušenstvím; krajský soud totiž dospěl k závěru, že je zde dána překážka věci rozsouzené, neboť o totožném nároku směřujícím proti totožnému žalovanému rozhodl Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") rozhodčím nálezem ze dne 22. 2. 2009 sp. zn. Rsp 1128/07 tak, že žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
3. Stěžovatelka obecným soudům v ústavní stížnosti vytýká, že nikterak nezohlednily její námitky artikulované v průběhu řízení a směřující proti předmětnému rozhodčímu nálezu, od jehož existence se odvíjí v projednávané věci překážka rei iudicatae. Podstata těchto námitek přitom spočívala v tvrzení, že rozhodčí soud neměl rozhodnout meritorně, a za této situace zde tedy není dána překážka věci rozsouzené. Popsaným postupem obecných soudů proto mělo dle názoru stěžovatelky dojít k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), tedy k odepření práva na řádný a spravedlivý proces.
4. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
6. Stěžovatelkou v ústavní stížnosti předestřená argumentace - a to je třeba zdůraznit - téměř výlučně směřuje jen proti předmětnému rozhodčímu nálezu, jehož existence zakládá překážku věci (pravomocně) rozsouzené.
7. Z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti je přitom v daném kontextu relevantní toliko otázka, zda obecné soudy vzaly do úvahy stěžovatelkou artikulované námitky a zda se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly; relevantní naproti tomu není otázka správnosti předmětného rozhodčího nálezu, neboť tento rozhodčí nález není (nemůže být) v dané procesní situaci předmětem ústavněprávního přezkumu.
8. Za ústavně konformní tak lze dle názoru Ústavního soudu považovat i klíčovou část odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve které dovolací soud konstatuje: Odvolacímu soudu pak lze dát za pravdu i v tom, že zkoumaný rozhodčí nález není nicotný a okolnost, že je případně věcně nesprávný (ba dokonce zmatečný), mu účinky pravomocného soudního rozhodnutí vytvářejícího překážku věci pravomocně rozhodnuté, neodnímá. Nejvyšší soud dodává, že nesdílí ani dovolatelův názor, že důvody, jež rozhodčí soud vedly k zamítnutí dovolatelova nároku, tkví ve skutečnosti v jeho závěru o nedostatku své pravomoci, když obsah rozhodčího nálezu takový úsudek nepotvrzuje.
9. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní závěry vyjádřené v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a z ústavního hlediska jsou akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.
10. Pouze nad rozhodný rámec je pak možno ještě poznamenat, že pokud (údajně nesprávným) postupem rozhodčího soudu vznikla stěžovatelce jistá újma, je zjevné, že tato újma nevznikla stěžovatelce (až) v souvislosti s projednávanou věcí, nýbrž (již) ve vztahu rozhodčí soud - stěžovatelka; tvrzená újma proto nemůže být reparovatelná v rámci projednávané věci, neboť k její nápravě může případně dojít toliko v rámci právního vztahu, ve kterém vznikla.
11. V posuzované věci tak je namístě aplikace ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
12. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu