ECLI:CZ:US:2014:1.US.2465.13.1
sp. zn. I. ÚS 2465/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, nám. Republiky 946, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013 č. j. 7 Tdo 342/2013-31, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2012 č. j. 11 To 351/2012-275 a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 7. 2012 č. j. 1 T 95/2011-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 7. 2012 č. j. 1 T 95/2011-246 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zák. Předmětného skutku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 16. 4. 2011 kolem 23:55 hod. v Sobotce, okres Jičín, v ulici Boleslavská řídil osobní motorové vozidlo zn. Audi 80 a po předchozí slovní rozepři s jedoucím vozidlem prudce nacouval do stojícího chodce (poškozeného) tak, že tohoto srazil na vozovku, následkem čehož poškozený utrpěl zranění (podvrtnutí 5. záprstního kloubu pravé ruky a zhmoždění pravé kyčle a pravého kolena s následnou pracovní neschopností a omezením v obvyklém způsobu života od 16. 4. 2011 do 6. 5. 2011). Stěžovatel mimoto z místa nehody ujel a poškozenému, který zůstal ležet na vozovce, neposkytl potřebnou pomoc. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odložením na zkušební dobu pěti let, za současného vyslovení dohledu podle §49 až 51 tr. zák. Podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zprostil soud prvního stupně stěžovatele obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zák. a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., s odůvodněním, že žalovaný skutek není trestným činem. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo Krajský soudem v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 10. 2012 č. j. 11 To 351/2012-275 zamítnuto. Také podanému dovolání stěžovatele nebylo vyhověno, Nejvyšší soud je odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2013 č. j. 7 Tdo 342/2013-31.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dotčenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do základního práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), jakož i do principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a zásady nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny). Argumentoval tím, že ze strany soudů nebyla dostatečně zdůvodněna subjektivní stránka trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zák. - respektive jeho úmysl způsobit poškozenému zranění couváním vozidla (stěžovatel zdůraznil sníženou viditelnost v noční době, a že k incidentu došlo na místě, kde nebylo možno výskyt chodce na vozovce předpokládat).
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod.
5. Obecné soudy se dostatečně zabývaly stěžovatelovými námitkami, posoudily je a svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a jasně odůvodnily. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
6. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele uvádí následující. V rámci skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví trestní zákoník kriminalizuje úmyslné jednání pachatele směřující ke způsobení vážné poruchy zdraví, označované zákonem jako těžká újma na zdraví, jiné osobě (§145 odst. 1, §122 odst. 2 tr. zák.). Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy dospěly k závěru, že subjektivní stránka trestného činu (zavinění v úmyslné formě) byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna. Lze tu odkázat na závěr Nejvyššího soudu, který v usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 17. 4. 2013 č. j. 7 Tdo 342/2013-31 konstatoval, že: "Z výsledku provedeného dokazování vyplývá, že ... obviněný prudce nacouval do poškozeného Petra S. (jedná se o pseudonym) tak, že ho srazil na vozovku, čímž mu způsobil zranění pravé ruky, zhmoždění pravé kyčle a pravého kolene. K vážnějším zraněním poškozeného nedošlo zejména kvůli tomu, že poškozený uskočil při nacouvání obviněného, a motorové vozidlo jej proto nezasáhlo přímo do celého těla. Obviněný navíc z místa nehody ujel a poškozenému, který zůstal ležet na vozovce, neposkytl potřebnou pomoc. Z takto vymezeného skutku vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zák., ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zák., neboť tím, že motorovým vozidlem najížděl na poškozeného, kterého sice srazil, ale k vážnějším následkům nedošlo jen kvůli včasné reakci poškozeného, se dopustil jednání bezprostředně směřujícího k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví...".
7. Ústavní soud již vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, neboť jako orgán ochrany ústavnosti stojí mimo jejich soustavu. Ústavní soud není nadán přezkumným principem vlastním soudu odvolacímu a dovolacímu, a nepřísluší mu ani nahrazovat hodnocení důkazů v trestním řízení již provedených svými hodnotícími závěry. Vzhledem k tomu, že právní závěry obecných soudů neshledal Ústavní soud v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, a v trestním řízení rovněž nenastalo pochybení procesního charakteru, nemohlo dojít ani k porušení stěžovatelem vypočtených základních práv a svobod.
8. Lze proto znovu konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci a s hodnocením důkazů nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu