ECLI:CZ:US:2014:1.US.2467.13.1
sp. zn. I. ÚS 2467/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Müllera, zastoupeného JUDr. Matejem Benkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013 č. j. 68 Co 281/2013-149 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti provedl rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a brojil proti jejich právnímu posouzení věci, zejména pak posouzení otázky zahájení řízení ve věci samé a otázky přetrvávajících důvodů pro nařízení předběžného opatření. Uvedl, že obecné soudy v řízení postupovaly v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení, a to konkrétně jejich postup při hodnocení tvrzení a důkazů obou stran. Na závěr navrhl zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze.
2. Předmětem řízení před obecným soudem byl návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření - vykázání z bytu, který podala Alena Müllerová, (tehdejší) manželka stěžovatele (dále jen "žalobkyně"). Stěžovatel byl ze společného obydlí vykázán po dobu 10 dnů rozhodnutím Policie ČR, Obvodního ředitelství Policie Praha 4, Místní oddělení Nusle již dne 25. 11. 2012. Předběžné opatření spočívající ve vykázání stěžovatele z bytu bylo pravomocně nařízeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 1. 2013 č. j. 10 Nc 2921/2012-41. Dne 24. 5. 2013 bylo na návrh žalobkyně Obvodním soudem pro Prahu 4 vydáno usnesení č. j. 10 Nc 2921/2012-126, kterým bylo trvání předběžného opatření prodlouženo do 4. 9. 2013. Toto rozhodnutí bylo dne 21. 6. 2013 potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 281/2013-149.
3. Odvolací soud, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, v odůvodnění usnesení uvedl, že návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření obsahuje zákonné náležitosti a soud prvního stupně správně hodnotil, zda a z jakých důvodů bylo zahájeno řízení ve věci samé, jestli trvá stav ohrožení žalobkyně a jaký je vztah účastníků k bytu, k němuž se vztahuje předběžné opatření. Zdůraznil též skutečnost, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu znásilnění, jehož se měl dopustit vůči žalobkyni. Taková skutečnost podle soudu zakládá důvodnou obavu, že může být ohroženo zdraví, svoboda a lidská důstojnost žalobkyně.
II.
4. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 975/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1227/13 a další).
6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ustanovení §76b odst. 4 o. s. ř. předpokládá možnost podat návrh na prodloužení doby trvání předběžného opatření. O prodloužení doby trvání předběžného opatření může navrhovatel požádat (podat návrh) za předpokladu, že před uplynutím doby stanovené v §76b odst. 3 tamtéž bylo zahájeno řízení ve věci samé. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona by takovým řízením ve věci samé mělo být řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí, o rozvod manželství, neplatnost či neexistenci manželství, o vypořádání společného bydlení či majetkových vztahů. V předmětném ustanovení odst. 4 zákon vymezuje též hlediska, která bude soud při rozhodování o prodloužení doby trvání předběžného opatření brát v úvahu. Dále zákon stanoví maximální dobu trvání předběžného opatření, a to jeden rok od okamžiku jeho nařízení. Zákonná konstrukce v takto upravené délce trvání předběžného opatření akcentuje význam chráněného zájmu, kterým je lidská důstojnost, svoboda, zdraví a život a který je v daném případě ohrožen nebo narušen, avšak na druhé straně bere zřetel i na určité omezení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva vlastnického a svobody pohybu, u násilné osoby, ke kterému v důsledku vykázání po nezbytně nutnou dobu dochází (k tomu srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 333n.).
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu