ECLI:CZ:US:2014:1.US.2478.13.1
sp. zn. I. ÚS 2478/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů a) společnosti GS4, s.r.o., se sídlem Máchova 21, 120 00 Praha 2, IČ:28274342, jednající jednatelem Igorem Mandíkem, b) společnosti EIKA ENERGO, s.r.o., se sídlem Oblekovice 6, 671 81 Znojmo, IČ: 25319019, jednající jednatelem Mgr. Markem Skoumalem, c) společnosti FLD Hi-Systém, s.r.o., se sídlem Pančava 168, 760 01 Zlín, IČ: 28311671, jednající jednatelem Danielem Buberem, všech zastoupených JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Dvořákova 1624, 250 82 Úvaly, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aps 4/2013-53 ze dne 23. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jejich ústavně zaručených práv, vyplývajících z článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a z článku 2 odst. 2 a 3, z článku 4 odst. 1 a odst. 4, z článku 11 odst. 1 a odst. 5, z článku 36 odst. 1, z článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že Energetický regulační úřad (dále jen "ERÚ") poskytl Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2012 vyjádření čj. 02714-4/2012-ERU pro řízení vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ve věci návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákonů v souvislosti se zavedením odvodů a zdanění elektřiny z fotovoltaických (solárních) elektráren. Stěžovatelky podaly žalobu, jíž se domáhaly, aby krajský soud rozsudkem vyslovil nezákonnost "zásahu" (vyjádření žalovaného pro řízení před Ústavním soudem). Zároveň měl soud postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a navrhnout Ústavnímu soudu zrušení ustanovení hlavy IV. (§14 až 22) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a změně některých zákonů. Žalovaný - ERÚ by byl povinen poskytnout Ústavnímu soudu nové a zákonné vyjádření. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba stěžovatelek byla v posuzovaném případě podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a proto výrok krajského soudu zrušil a žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud vycházel z právního názoru spočívajícího v tom, že byla-li informace o aktu, o němž má žalobce za to, že je nezákonným zásahem, publikována ve Sbírce zákonů, platí, že se o něm žalobce dozvěděl nejpozději v den rozesílání příslušné částky Sbírky zákonů. Dále pak dospěl k závěru, že zásahem podle §82 soudního řádu správního není vyjádření správního orgánu podané Ústavnímu soudu podle §48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že napadený rozsudek úzce souvisí s otázkou zákonnosti a věcné správnosti vyjádření ERÚ, které dle názoru stěžovatelů bylo vydáno v rozporu se skutkovým i právním stavem a je tendenční a věcně nesprávné. Vyjádření přitom mělo zcela zásadní vliv na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a v něm provedený výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, který se přímo týká stěžovatelů, jako provozovatelů výroben elektřiny z obnovitelných zdrojů energie - solárních elektráren, a to rovněž s ohledem na plánované prodloužení povinnosti odvádět odvod z elektřiny ze slunečního záření nově podle hlavy IV zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů. Stěžovatelé respektují citovaný nález Ústavního soudu. Z jeho odůvodnění však vyplývá, že o nové legislativní úpravě odvodu obsažené v zákoně o podporovaných zdrojích by patrně musel rozhodnout jako o neústavní zvláště s ohledem na skutkově správné informace o době návratnosti, výnosu atd., které byly napadeným vyjádřením ERÚ značně zkreslené. Stěžovatelé jsou toho názoru, že se v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud dopustil nesprávného extenzivního výkladu, neboť se nezabýval meritem věci a správní žalobu odmítl z čistě procesních důvodů. Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím porušil ústavní právo stěžovatelů na zákonného soudce, protože učinil napadené vyjádření soudem nepřezkoumatelným a to navíc v rozporu s právním názorem krajského soudu a dispozičním právem stěžovatelů. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud podle §44 zákona o Ústavním soudu nařídil ústní jednání, neboť od tohoto jednání lze očekávat další objasnění věci. Dále stěžovatelé navrhli provedení důkazu znaleckým posudkem, jelikož obecné soudy tento důkaz neprovedly a přitom jej lze považovat za stěžejní při objasnění nezákonnosti a neústavnosti jak samotného obsahu vyjádření, tak následných vad řízení. Dále navrhují, aby byl napadený rozsudek zrušen pro zásah do jejich práva spočívajícího v tom, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, přičemž musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, dále do práva vlastnit majetek (zejména toho, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona) a dále do práva na spravedlivý proces a zákonného soudce.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí přesvědčivě oba své výše uvedené závěry odůvodnil. Pokud jde o opožděnost žaloby stěžovatelek, uvedl, že stěžovatelky dodržely dvouletou objektivní lhůtu pro podání žaloby. Stěžovatelky však zmeškaly subjektivní dvouměsíční lhůtu. Stěžovatelky se totiž nejpozději mohly seznámit s existencí žalobou napadeného vyjádření v den, kdy byl výše citovaný nález Ústavního soudu publikován ve Sbírce zákonů. Základem každého moderního právního řádu je totiž právní fikce, podle níž se u každého předpokládá znalost práva na principu formální publikace. To se v České republice promítá ve všeobecné dostupnosti Sbírky zákonů, a to i v její internetové, byť neautentické podobě (§12 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). Stěžovatelky jsou vesměs obchodní společnosti podnikající v oboru energetiky. Je naprosto nepochybné, že všechny osoby vyrábějící elektřinu z fotovoltaických (solárních) elektráren řízení před Ústavním soudem ve vlastním zájmu pozorně sledovaly. Výsledek tohoto řízení musel logicky zásadním způsobem ovlivnit jejich příjmy. Nepochybně se všechny takové osoby seznámily s nálezem Ústavního soudu, který byl výsledkem tohoto řízení. Je přitom velmi pravděpodobné, že se tak stalo již dříve než v den vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Nález byl totiž již předtím publikován na internetových stránkách Ústavního soudu. Předpoklad "v pochybnostech ve prospěch" se uplatní jen v tom, že poslední okamžik, o kterém lze rozumně uvažovat, že se podnikatelé v oboru fotovoltaiky seznámili s obsahem nálezu, je den jeho publikace ve Sbírce zákonů. Z uvedeného plyne, že žalobu mohly stěžovatelky podat nejpozději dne 29. 8. 2012. Protože jí podaly až v lednu 2013, je evidentní, že žaloba byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.
7. Ústavní soud nemá výhrad ani proti závěru Nejvyššího správního soudu, vyjádřeném obiter dictum k otázce, zda může být vyjádření podle §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zásahem přezkoumatelným ve správním soudnictví. Takovéto vyjádření totiž nemůže přímo ani nepřímo nikoho zkrátit na jeho právech. Vyjádření poskytuje pouze jeden z mnoha podkladů pro rozhodování Ústavního soudu. Ústavní soud z něj může vycházet, může jej však také naprosto ignorovat. Často ostatně nemusí být vůbec patrné, jakou roli vyjádření sehrálo, vše totiž odvisí od podoby právní argumentace toho kterého rozhodnutí Ústavního soudu. Vyjádření podle §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu není zásahem ve smyslu §82 soudního řádu správního proto, že přímo nezasahuje do ničích práv, není proti nikomu přímo zaměřeno ani v jeho důsledku nebude proti žádné konkrétní osobě přímo zasaženo.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu